Syn se drží otcova doporučení a stávkuje. Netrvá dlouho a octne se v sanatoriu uprostřed lesů, kde může svobodně stávkovat od rána do večera… Geniální zkratka vystihla tenkrát všechno.

Jenže buržuj už se vrátil. Přiznejme si, že se vrátil z vůle lidu, protože komunistický hloupý byrokrat se zdál tomuto lidu mnohem, mnohem horší. Ale po jednadvaceti letech každodenní zkušenosti dochází tomuto lidu, že individualismus ostrých loktů nemusí být ve všem lepší než individuální tvořivost ubíjející šedý kolektivismus.

Jedním z projevů procitnutí je dnešní stávka státních zaměstnanců. Vláda odolává, prý neuhne ani o fous. Jistě, než se zeď svalí, je potřeba do ní bušit vytrvale. Jedná se o jednu z prvních zkoušek solidarity mezi různými profesemi zaměstnanců. Všichni plavou na stejné lodi. Doktoři i policajti, vrátní na fakultě i profesoři, učitelé stejně jako uklízečky. Dnes jsou na řadě jedni, zítra dojde na ty druhé… Snad na to nikdo nezapomene.