Při debatách o regulovaném či neregulovaném nájemném, o neurvalých majitelích bytů či o nájemnících, kteří neplatí činži a nelze je vystěhovat, je nutno odolat jednomu pokušení: A sice – postavit jednu skupinu proti druhé.
Třeba ovdovělý důchodce, který obývá rozlehlejší byt na „dobré adrese“ s regulovaným nájemným, někdy leží v žaludku mladším lidem, kteří s jedním miminem v kočárku těžko splácí hypotéku nebo se trmácí od jednoho nájmu k druhému. Nechápou, že starší člověk se těžko loučí s místem, kde prožil kus života. Že nebude skákat radostí nad stěhováním do garsonky, která ho vyjde na míň, ale kde ze samé radosti ze sídlištního života časem zaklepe bačkorama.
Stejně tak by pár problematických, v zákonech se vyznajících nájemníků-neplatičů nemělo zatemnit rozum majitelům domů tak, aby si o peníze říkali odpojováním vody nebo elektriky, zvlášť pokud v bytech žijí i děcka.
Hlavní vinu má totiž systém, který nutí jedince, aby ke svému přežití z toho druhého něco vymáčkl, případně ho aspoň podfoukl nebo jinak odrbal.
