Zcela jistě uslyšíme proti těmto shromážděním zaměřené argumenty o ztrátách způsobených stávkou, o nevyhnutelnosti šetření a o neschopnosti „obyčejných lidí“ vůbec posoudit složitost ekonomické situace, o sobeckosti a neochotě uskromnit se v zájmu překonání krize atd. atd. Tedy přijímat a nést na svém hrbu zvyšující se zátěž za jevy, které tento „obyčejný dav“ nezpůsobil a nemohl moc ovlivnit.
V této souvislosti nezaškodí připomenout, že právě snahy o zapojení zaměstnanců do ovlivňování ekonomiky patřily už v roce 1968 k demokratizačnímu hnutí v ČSSR. Experimenty s „radami pracujících“ na závodech ale skončily v roce 1969. Úžas čs. opozice vyvolávala v 70. a 80. letech aktivita silného nezávislého odborového hnutí v Polsku. Začátkem 90. let se diskutovalo o výhodách akciového spoluvlastnictví zaměstnanců (zkráceně ESOP) a o družstvech, kdy zaměstnanec je zároveň spoluvlastník, a tudíž částečně „pracuje na svém“. Zasahování zaměstnanců do ekonomických záležitostí, které se jich týkají, tudíž není utopie. Proč by měla demokracie zůstávat omezená jen na volební urny jednou za pár let?
