Ten, kdo v Rážově stylu a publikovaných moudrech a rozhovorech viděl už v osmdesátých letech hru na drsňáka, ranařství a machismus, ten už se později nedivil, jak se plácali po rameni a poskytovali si společenskou podporu Ráž a „chlapák“ Vladimír Mečiar. A těžko by Rážovi přišel na chuť nebo na koncert později. Ale na hudební scéně ani v otevřené společnosti žádná univerzální pravda neplatí, je jich nespočet, jedna převrstvuje druhou a skrze svoje fandy a kritiky se budou svářit do nekonečna. Učnice, která měla v 80. letech plakát Elánu na pokoji, by asi i dnes udělala při spatření idolu či jeho pravé ruky Vašo Patejdla „ách“ .

Ovšem fenomén Rážova Elánu, který před dvěma lety vyprodal celou brněnskou halu Rondo a z veřejných i komerčních rádií jeho melodie odkapávají stále, je součástí něčeho širšího. Spolu s Michalem Davidem, Gottem, Vondráčkovou, seriálem Chalupáři atd. představuje pro velkou část střední a starší generace jakési bezpečné retrozázemí, vzpomínku na dobu, v níž pro ni bylo možná těsno, ale jisto. A když davy lidí stále aplaudují těmhle plytkým vzorům z minulosti, nevypovídá to nic lichotivého o současnosti.