Pracovník pneuservisu David Studnica vyběhl na pomoc dvěma lidem do hořící budovy v brněnské ulici Rumiště. Vyslyšel tak jejich volání. Muže neodradil hustý dým, ani fakt, že neměl v ruce žádné páčidlo či jiný nástroj. K záchraně vyběhl doslova s holýma rukama. Jeho přínos ocenili i jihomoravští hasiči, kteří na místě ve středu zasahovali.

Když zachránce později popisoval, jak se situace odehrála, přiznal, že v prvním momentě vůbec nevnímal, co se děje okolo. Neuvědomoval si, že by se mu mohlo něco stát. Měl dvě možnosti, jak se zachovat. První byla zavolat hasiče a zůstat stát v bezpečné vzdálenosti až do jejich příjezdu. A nikdo by nemohl nic namítat. Vybral si druhou. Tu nebezpečnější, ale zároveň odvážnější.

David Studnica. Zachránil dva lidi z hořící budovy v ulici Rumiště v Brně.
Zachránce lidí z hořícího domu v Brně: nohou vykopl mříž, na nebezpečí nemyslel

Většina lidí by si pravděpodobně vybrala onu první možnost, ale opakovaně se ukazuje, že existují (naštěstí) i takoví, kteří přemýšlejí pouze nad tím, jak pomoci lidem, kteří jsou v ohrožení života. A ne nad sebou, co se jim stane, nebo něčím jiným. Tak se profilují hrdinové.

Někteří lidé budou možná tvrdit, že by také dokázali vylézt po žebříku k oknu, odkud se valil kouř a za nímž byli uvěznění dva lidé. Že to možná není zase tak složitý sportovní výkon. Ale od řečí k činu vede dlouhá cesta. Jsou různé situace, kdy si člověk, který má nejprve pořádně prořízlá ústa, nakonec rozmyslí věc, s níž se chtěl před ostatními předvést.

Studnica se svým činem nijak nechlubí. Nepovažuje se za hrdinu. Ostatně o sobě ani nic hlásat nemusí. Za něj totiž hovoří jeho čin. A právě ten, nikoliv řeči, rozhoduje o případném hrdinství. Minimálně dva lidi, které pomohl zachránit, budou muži z pneuservisu za jeho okamžité rozhodnutí do smrti vděční.