Nesmiřitelná stanoviska k této události už dnes zastávají jen stalinističtí nostalgici a část sudetoněmeckého landsmanšaftu. Informovanější část veřejnosti, nezatížená emocemi a ideologií se už shodne na tom, že nešlo sice přímo o brutální masakr Němců českým plebsem se střílením, ale že skutečně došlo k vyhnání 20 000 ne zrovna těch nejzdiskreditovanějších civilistů. A k úmrtí (ne přímo vraždám) sedmnácti stovek z nich. Vítězům sluší velkorysost, a tohle byla křeč opožděného hrdinství.

Přesto ale: odmítnutí odsunu a připomínání si nevinných německých obětí je pro Čechy z vícero důvodů důležité. „Vyhnanci“ však myslím nejsou ta skupina Němců (i Rakušanů), která by měla dnes stát na piedestalu toho úplně nejvyššího pomníku. Mnohem důležitější je nenechat upadnout do zapomnění ty, kteří dokázali být „nekonformní“ v období 1939–45. Válečné dezertéry (v Německu těmto „zrádcům“ teprv nedávno přiznali nárok na důchod), sabotéry, aktivní antifašisty (komunisty, sociální demokraty, křesťany) i ty pasivní (jehovisty), vojáky údajně jediné jednotky Němců bojující na straně Sovětů (prý ve Slezsku) atd.

Nedá to tolik práce, bylo jich zoufale málo. Ostatně bývá to podobné u všech těch, kteří v různých situacích „nejdou s davem“.

Čtěte také: Brněnský pochod smrti: prošli jej znovu