KAMILA HRDLIČKOVÁ

Pravda, nám s dětmi se to neděje běžně, a některé jednoduše za celou svoji éru manželství a maminkovství doposud nebyly samotné. A ani to už neočekávají. Ale těm šťastným z nás, které to už potkalo, se na ty minuty plné „já vůbec nic nemusím“ nádherně vzpomíná.

A tak, když jsme konečně z dosahu ulepených ručiček a věčného „já chci a mamííí“ a nutnosti být neustále ve střehu, a kdy už i od manžela potřebujeme vydechnout, protože za poslední týdny je to protiva nejprotivnější… A když on skutečně nahlásí neočekávaný odjezd… Tak pak, pak se prostě může svobodně vydechnout. A nutno dodat, každý si to vydechnutí představujeme jinak. A že to jsou rozdíly!

Jsou tací, kteří v tom časovém prostoru panikaří a zjistí, že už vůbec neumí být samotní. A tak vygruntují byt, sklep i půdu. Přerovnají a srovnají vše, co jde a hledají další a další činnosti, jen aby se nemuseli zastavit a ptát se „co já jen budu se sebou dělat?“.

Další, tak zvaní „z řetězu utržení“ se rozhodnou dohnat své zanedbané společensko-sociální kontakty. Vrhnou se do víru zábavy a setkávání ve velkém a jedna schůzka v baru navazuje hned na další v restauraci a pak zase v kavárně… A uf, je to děsně náročné pěstovat mezilidské vztahy. Ale s tím koktejlem, kávičkou a vínkem tak bezva!

Jinou skupinu tvoří „kulturní hladovci“. Protože s dětmi je to zatím jen o kreslených pohádkách a s manželem o akčních a děsivých snímcích, tak kulturní hladovec dohání vše, co mu na daném poli uteklo. Navštěvuje kina, sjíždí filmy doma a pět kusů za den není problém. Hlava sice třeští, ale co! Večer pak honem do divadla a pak do klubu na jazz jam. Druhý den rychle na výstavu, pak zase honem do kina a večer se snažit přečíst ten stoh knížek vedle postele.

Sice se pak v hlavě všechny příběhy záhadně prolnou, a když se někdo toho tvora s výrazně nateklýma očima zeptá, co jen viděl zajímavého, tak se od opuchliny dozví, že cosi, kde si Big Lebowski nakonec vzal za ženu Amélii z Montmartru nebo co (tady trošku zaváhá, ale pak otupěle pokračuje), na svatbě jim pak hrál Pianista jménem Harry a nakonec všichni tančili a na saxofon jim hrál Woody Allen… A pak se odmlčí a zasní. Asi si užívá ten zcela původní scénář. To je něco!

A pak je tu skupina poživačných povalečů, kteří své drahocenné volno tráví v pyžamku, peřinách, obklopeni knihami, filmy, časopisy, pizzou a brambůrkami a chvilku si čtou, pak mrknou na pár dílků oblíbeného seriálu, pak si schrupnou a hlavou jim dokola vítězně zní „Já nic nemusím! Hurá!“.

Ať už jste v kterékoli skupině, nebo spadáte do jiných (třeba neúnavně sportujících, či radostně kutících a umělecky tvůrčích), užijte si jen ten váš čas, ať je z čeho čerpat pro ty nám nejbližší.

Autorka je publicistka