Stačí souhra okolností, ale většinou v tom hraje první housle neodborný zásah lidské ruky. Takže dojde třeba k tomu, že spodní voda na Mendlově náměstí postupně z odfláknutých základů a podloží vyplaví štěrk. A dům najednou předvede, že si umí sedat. Protože na rozdíl od sousedních, o půl století starších, bytelnějších a propracovanějších staveb ho vyhnali do výšky úspornou metodou, tedy za použití dutých cihel, předvede obyvatelům další parádičku.

Knihovně a dětskému pokoji narostou na zdech „boule“. Zdi se zkřiví a prohnou, dveře a okna pekelně skřípou a nejdou zavírat, po stěnách se rozběhnou praskliny jako gigantické pavoučí nohy, sem tam upadne kus omítky. A člověk začne přemýšlet, jestli nebude třeba lepší spát s přilbou na hlavě a polní lopatkou po boku. Něco podobného teď částečně potkává brněnskou radnici. Údajně kvůli stavbě kolektorů.

Budovy sice nejsou přímo na spadnutí, ale ony „pavoučí nohy“ se už po stěnách dost rozlézají. Laika nutně napadá – praskalo dřív ve zdech hradů a radnic? Nakláněly se věže, sesouvaly hradby? Sotva, co nepobořilo vojsko, stojí dodnes. Nebyli ti naši předci v něčem fortelnější a míň zbrklí?