Žil jsem totiž v přesvědčení, že klasická a častá jména z repertoáru a myšlenek nových rodičů mizí. I při pohledu na stránku Naše rodina, kde představujeme novorozeňata z jihomoravských porodnic, jsem nabyl dojmu, že Kryšpínů, Vilémů, Emanuel či Jasmín je trochu víc, než tvrdí nová čísla.
Myslel jsem si, že nadvládu Tomášů, Janů, Terez či Kateřin nová generace prolomila i díky tomu, jaká jména svým dětem dávají mí přátelé. Šimon, Kilián František, Oskar, Sára, Sebastián, nebo dokonce William rozhodně nepatří do sorty tradičním jmen. (Někdy mám dokonce pocit, že rodiče nemyslí na to, jaké problémy se jmény mohou jejich potomci pak mít ve škole a jen tak ukájejí svůj exhibicionismus).
Pak jsem si však uvědomil, že snaha dát svému dítěti neobvyklé jméno je snahou o to nebýt průměrný, častý. A proto je logické, že frekvence takových jmen nebude zase tak hustá. Osobně také dávám přednost nějakému klasickému jménu před extravagancí. A když jsem vzal do úvahy i to, že Jihomoravané patří k nejkonzervativnějším lidem v našem státě, můj údiv zmizel definitivně.
