Jenže dnes jsem po zveřejnění zprávy o trestu pro matku, která plánovala zabít svého syna, dostal několik pochybovačných e­mailů. Dokonce i jeden člověk v redakci se podivoval nad tím, že si matka odsedí sedmnáct let za mřížemi. A (o den dřív) rodiče týraného Dominika dostali jen sedm. Vždy jsem jen vytřeštil oči.

Srovnávat chladnokrevnou, dlouho plánovanou vraždu s týráním dítěte prostě nejde. Promyšlená vražda je přece něco jiného než bezradnost rodičů a momentální zkraty ve výchově neposlušného dítěte (jakkoli je to neakceptovatelné a strašné, vražda si prostě zaslouží ještě mnohem vyšší opovržení).

Po této mé odpovědi přišel argument číslo dvě: tak ať dostanou tyrani sedmnáct let a vrahové ještě víc: doživotí. S tímto názorem taky nesouhlasím, přestože je založený na historických souvislostech. Nesouhlasím, protože pochybuji: co když to neudělal? Žádné přiznání ani žádný důkaz přece nejsou stoprocentní. Vždy tu jsou pochyby a ani nejjasnější rozhodnutí nemusí být spravedlivé. Právě proto demokratické státy mají mírnější tresty, než by si možná vrahové, zloději či tyrani zasloužili. Ano, v autoritativních režimech vrazi dostanou to, co jim patří. Tam totiž pochyby nikdo nepřipouští. Bohužel nejen u rozsudků.