Přetnout kruh nudy umožňovala až středoškolská léta, kdy patřilo k dobrému tónu shlukovat se v divočině Žďárských vrchů v rozmanitých rekreačních objektech, poslouchat hlášky, jejichž razance narůstala s přibývajícím časem a množstvím prázdných lahví (Mádl a Issová by čuměli), pokoušet se vrávoravě přivést k explozi podomácku namíchaný materiál a pak týdny a týdny všechny ty historky dávat k dobru. K zuřivosti těch, co si nepamatovali.

Pravda, při několikátém opakování storek, co kde kdo pozvracel, se už kouzlo náramného odvazu kamsi vytrácelo. Stejně tak silvestrovská detonace, pří níž odletěl ze sousední chalupy kus trámu, spolužačky zrovna moc zaujmout a nalákat k příští návštěvě vysočinského mejdanu nedokázal.
Časem puzení k vyhledávání stejně povykujících jedinců ve skupině sláblo. Vždyť mnohem pohodlnější je ten Silvestr v křesle. Pěkně s přepínačem v ruce, zírajíc na Špilberk plný rachejtlí, uždibávající cukroví. Mám ale dojem, že dvojčata se u těch estrád začínají trochu nudit a na gauči se ošívají čím dál víc.