Celkově počet bezdomovců spíš narůstá.Do Brna se sjíždí bezdomovci z celé ČR kvůli anonymitě, dostupnějším zdrojům obživy i nabídce služeb. To všechno v menších městech chybí. Mezi služby, které poskytujeme, patří především zajištění základních životních potřeb (jednoduchá strava, hygiena, ošacení). Teprve pokud má člověk zajištěny tyto potřeby, může dál pracovat na zlepšení své sociální situace.
Významnou skupinu bezdomovců tvoří i cizinci: nejvíc Slováci, ale i Poláci, Rumuni a Bulhaři. Této skupině se věnuje především Diecézní charita Brno na třídě Kapitána Jaroše 9, kde funguje poradna pro cizince.
Demografické složení lidí, kteří využívají naše zařízení, se v posledních letech příliš nemění. Většinu tvoří muži, žen je asi třetina, přibývá důchodců.
Nejpočetnější skupinu tvoří muži ve věku 30–60 let. Vzdělanostní struktura lidí bez domova je různá. Převládá základní vzdělání a vyučení, ale výjimky netvoří ani lidé se středoškolským a vysokoškolským vzděláním.
Důvody, proč člověk přijde o bydlení, nelze příliš zobecňovat. Často problém začíná ztrátou zaměstnání a následnou platební neschopností. K tomu se přidává problematika předluženosti, kdy se člověk snaží řešit svou situaci lehce dostupnou půjčkou, kterou ovšem bez zaměstnání není schopen splácet. Patří sem i lidé, kteří zkoušeli podnikat, podnikání jim nevyšlo a oni zůstali bez majetku a s velkými dluhy.
Další příčinu představuje ztráta bydlení při rozvodu, kdy přenechají byt manželce, případně dětem, aniž by měli zajištěné bydlení, a nepožadují po nich náhradu. Jde i o mladé lidi, kteří prošli ústavní péčí, a když opouští nějaké výchovné zařízení, nemají zajištěné následné bydlení.
Dalším důvodem je závislost na návykových látkách. Ovšem zneužívání alkoholu a drog bývá až důsledek bezvýchodné situace života na ulici, ne příčina. Taková závislost pak vytváří překážku v začlenění do společnosti.
Významnou část lidí bez domova tvoří duševně nemocní. Problém nastává právě v okamžiku, kdy bývá takto nemocný člověk z této péče propuštěn a nedokáže si delší dobu sám pohlídat například pravidelné užívání předepsaných léků nebo na ně nemá peníze. V ČR je nedostatečně zajištěna následná péče o duševně nemocné, touto problematikou se zabývají hlavně neziskové organizace (v Brně například Práh), ale kapacita těchto zařízení není dostačující.
Z pohledu nízkoprahového denního centra je problém vůbec identifikovat tyto osoby, ideální by bylo, kdyby v těchto zařízeních, která spadají do oblasti prevence, byl k dispozici psycholog či jiný odborník s lékařským vzděláním. Bohužel na vytvoření takové pozice nezůstává dostatek financí.
KATEŘINA ZOUFALÁ
