Jenže stejná čísla mluví i naopak: v Praze žije víc než třikrát víc lidí než v Brně (a má jen dvakrát víc městských částí) a třeba takové hlavní město Slovenska, historicky i vzdálenostně blízká Bratislava, se dělí jen na sedmnáct „dílů“. Přestože v ní žije téměř půl milionu lidí.

Podobné je to i s místními reáliemi. Je jasné, že kdyby bylo vše na magistrátu, městských částí by bylo pod dvacet. Jenže vliv „malých starostů“ je větší, než se zdá. A čím dál je jejich území od Nové radnice, tím líp pro ně. Ano, uprostřed zástavby mohou existovat velká území jako Brno-sever nebo Brno-střed. Velké a nesourodé části, z několika historických čtvrtí, potažmo někdejších vsí.

Na okraji si takový luxus město dovolit nemůže. Zdejší starostové mohou každou chvíli zvednout prst a říct: odcházíme, budeme samostatná obec. Vlastně i proto dál přežívají nepochopitelně malé městské části typu Ořešín, Útěchov, Jehnice nebo Ivanovice (navíc hned vedle sebe).

Jestli dělá Roman Onderka správně nebo ne, nevím. Jedno je však jasné: Pokud chce snižovat počet městských částí, musí počítat s tím, že vzpírat se a hrozit mu budou hlavně na periferii.