My na Moravě Slováky máme rádi. Stejně jako oni se občas potřebujeme vůči Čechům vymezit, stejně jako jim nám slovo Praha zavání něčím sprostým. Jenže my Moravané jsme vždy měli malé slovo, a tak musíme už skoro dvacet let proti Slovákům společně s Čechy bojovat. A teď se otevírá další aréna, začíná mistrovství světa v hokeji. A aby to bylo zajímavější, je na Slovensku. A přestože nemusíme se Slováky sehrát ani jeden zápas, budou se všichni na obou stranách znovu hecovat alespoň o to, kdo skončí lépe.

Proto se mně jako muži z Moravy ještě silněji než předchozí roky honí hlavou otázky: Jak budu Slovákům ve chvíli, kdy česká reprezentace dá gól a já se budu radovat, vysvětlovat, že žádný Čech nejsem? Že to, komu budu fandit, rozhodli za mne v roce 1992 Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem? Že se cítím stejně blízko k Čechům jako ke Slovákům, a kdyby hranice vedla místo přes Bílé Karpaty Vysočinou, tak by vše bylo naopak? Že bych případnou medaili ze šampionátu vyměnil za to, aby se fotbalová Zbrojovka zachránila v lize?

Je to těžké: když zvednu po Jágrově gólu ruce nad hlavu, budu pro Slováky nepřítelem. Hokej berou hodně vážně (i proto s námi tak často prohrávají). Ale právě proto stojí na tenhle šampionát vyjet. Bude totiž v zemi, která hokej (a konfrontace) miluje.