Neuměli jsme si tu možnost připustit, odmítali jsme si představit, že by k něčemu takovému mohlo dojít v té naší poklidné zemi. Ale přesto se to stalo. V Praze se střílelo v budově univerzity, o den dříve žák střední průmyslové školy v Třebíči napadl nožem pracovnici školy.

Případ z Třebíče nebyl zcela ojedinělý, k podobným incidentům už bohužel došlo i v Česku. Většinou ale šlo „jen“ o útoky pěstí, vážné případy, kdy byl skutek kvalifikován jako pokus o vraždu (právě v Třebíči), či dokonce jako vražda (Svitavy, Žďár nad Sázavou, Praha-Michle), byly čtyři. Nyní, jen několik hodin poté, co zajistili útočníka v Třebíči, se upíná pozornost ku Praze.

Je zjevné, že jde jen o náhodu, i způsob zločinu je jiný. V Praze se střílelo, vrah zabil několik lidí, studenti se kryli v učebnách… Připomíná to výjevy známé z Ameriky, které nám připadaly tak vzdálené. Ale z té časové souslednosti zkrátka mrazí.

Co v lidech budí ty hrozné vášně, že jsou v budovách, které by spíše měly být plné radosti, schopni napadat své bližní? Navíc v čase adventu, kdy si lidé přejí hodně štěstí a zdraví? To je otázka pro psychology, psychiatry či sociology. Odpověď na ni nebude snadná.

Jisté je ale jedno – kvůli sílící brutalitě útoků se dříve či později ve školách objeví detekční rámy či ochranka, jak tomu bývá na západ od nás. A ještě jedno je jisté – už nikdy si nebudeme moci říkat, že u nás se něco takového stát nemůže.