Příroda je v něčem milostivá a neodepsala zvěř tak jako společnost odepsala některé lidi – ani prašiví psi totiž nepáchnou tolik jako mnozí jejich páni­-bezdomovci. Během zimy se psí doprovod už kolem obyvatel kanálů a šerých zákoutí příliš nevyskytuje, mráz a tudíž nemožnost či neochota aspoň někdy vyměnit oblečení udělá svoje.

Vkročí­-li v těchto týdnech jedna taková existence do nádražní haly nebo tramvaje, vmžiku se kolem ní rozestoupí dav na metry daleko.

Samozřejmě že většina těchto lidí už je těžko ovlivnitelná a svůj životní styl příliš ani měnit nechce, fyzická a duševní degradace se u nich navzájem posilují. Od tzv. spořádaných občanů, kteří se od přízraků bez domova odvracejí, aby nezvraceli, je však nedělí tak velká propast, jak by se zdálo.

Málokdo z bezdomovců byl totiž v dětství či mládí páchnoucí příšera s majetkem soustředěným v igelitce. Na začátku bezdomoveckých příběhů je často rozvod, chlast, cesta přes kriminál, protialkoholní léčebnu nebo blázinec. Takže v dnešní době ani ten manažer v kvádru nakonec nikdy neví…

Existuje však u nás vrstva, která členy svojí velkorodiny takto padnout nenechá. Ano, třetina z nich žije v ghettech, někteří odkládají děcka v nemocnicích. Tvrdé bezdomovectví však Romové neznají.

PAVEL PEČÍNKA