Smutné, prázdné, šedivé. Bez duše. Za 180 milionů málo. Na zrekonstruovaném prostranství nejsou vynaložené peníze vidět. Náměstí Svobody po opravě, která slavnostně začala 2. května před patnácti lety, schytalo od Brňanů mnoho kritických slov. Pochvalných byla menšina.
Ve stejné podobě zůstává hlavní brněnské náměstí dodnes. Snad s jedinou výjimkou. Před deseti a půl lety přibyla kontroverzní dominanta, brněnský orloj. A je to paradox. Zatímco slavný časostroj svou elementární funkci, totiž ukazování času, neplní, a Brňané se o jeho vyčtení ani nepokouší, u Svoboďáku je tomu z hlediska plnění svého účelu naopak.
Jako střed historického centra Brna má být reprezentativním prostorem, za jehož stav se místní nemusí stydět. Místem ke krátkodobému zastavení, ke konání slavností, shromáždění či trhů. K nim volné prostranství přímo vybízí. A lidé tam za těmito účely míří. Stačí zmínit oblíbené vánoční trhy a s nimi spojené slavnostní rozsvícení vánočního stromu, kdy tam v tento den bývá pravidelně jednoznačně nejvíc lidí za celý rok. Pokud neplatí omezení spojená s koronavirem.
Dá se samozřejmě namítat, že na náměstí mohlo být víc zeleně. Na druhou stranu, stromy umístěné souvisle po stranách prostor vhodně doplňují a zároveň nijak nepřekáží pohledu na historické domy lemující prostranství. Lidem sedícím na lavičkách poskytují vzácný stín. K dobru lze náměstí zcela jistě připsat zajímavé detaily. Třeba v dlažbě vyznačený půdorys kostela svatého Mikuláše nebo verše Jana Skácela ozdobující rošt okolo jeho kašny. Sice šlo chrám vyznačit výrazněji a nedopustit odhazování nepořádku pod vzácnou poezii, ale to bychom snad nebyli v Brně, když by věci byly dotáhnuté úplně do konce.
