Kladivo na čarodějnice či historické filmy o španělské inkvizici zase ve fantazii vyvolávaly choutky vsadit do plamenů místo zmítající se dvacetileté „čarodějnice“ radši pár těch sádelnatých chlípných kněžourů, kteří očistu společnosti žárem vymysleli.Ale reálně příběhy ze života mají víc odstínů.

Vzpomínám na historku od příbuzné advokáta, který hájil slovenské disidenty a souběžně i obyčejné kriminálníky. Právník se jednou doma sám chválil, jak se mu podařilo vysekat od soudu chlapa, co ve vaně skutečně utopil manželku. Žena advokáta z toho mnoho nocí nespala, další známí říkali – i vrah má právo na obhajobu, to se nedá hodnotit citem.

Rozporné pocity zažívá i ten, kdo sleduje případ Miškech. Chudák vyplašený důchodce, který se ve stresu ohání (a zabíjí) nožem? Nebo holt bývalá „guma“, voják z povolání, co prostě ze zvyku pro ránu nejde daleko? Je osm let málo, nebo moc? Jak by to člověk posuzoval, být tak příbuzný oběti nebo vraha? Z vícero důvodů je dobře, že už neexistuje absolutní trest, ale jinak nevím. Ve filmu to bylo všechno jednodušší, černobílé…