Svou zkušenost emocionálně vyjádřil na sociální síti Facebook, a spustil tak obrovskou vlnu reakcí. Za necelé dva dny jeho příspěvek sdílelo víc než jedenáct tisíc lidí. Děkují mu za odvahu a vyjadřují soustrast rodině dívky, zároveň debatují nad bezpečností na silnicích a vyzrálosti řidičů. „Jsem profesionální hasič, před lidmi jako pan Weiss musím smeknout. Vidět takovou hrůzu se mnou i kolegy pohne. A přitom něco takového vídáme poměrně často," zareagoval třeba Jan Kalivoda.

Tragédie se odehrála v úterý krátce před polednem, kdy byl Weiss na motorce před nájezdem na dálnici. Auta před ním začala brzdit. „Vjíždím do zatáčky, najednou se mi naskytl hrozný pohled. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, čeho jsem svědek," popsal Weiss.

Snažil se zorientovat, rozhlížel se po kusech roztrhaného auta, které narazilo do náklaďáku. „S hrůzou jsem si začal uvědomovat, že nikde nejsou záchranáři, hasiči nebo policisté. Nikdo ani nevystupoval z aut kolem," podivil se. Rozhodl se jednat. Mladou dívku se ještě s jedním řidičem pokusil oživit. „Bohužel jsme už nepomohli," dodal.

Nehoda u Holubic
- v úterý u Holubic na Vyškovsku dostala jedenadvacetiletá řidička smyk a vrazila do nákladního auta, zraněním podlehla
- dívku se snažil zachránit také spolumajitel autoškoly z Bzence na Hodonínsku Karel Weiss
- zkušenost předevčírem emocionálně popsal na Facebooku
- jeho příspěvek do včerejšího večera sdílelo přes jedenáct tisíc lidí, tisíce dalších ho komentovali

Jako hrdina se rozhodně necítí. „Pomáhalo nás tam víc. Chci jen upozornit na to, aby se všichni chovali ohleduplně a také že každý je omylný. I sebezkušenější řidič může udělat chybu," prohlásil Weiss.

Podle krajského koordinátora Besipu Pavla Čížka může podobně předaná osobní zkušenost působit preventivně. „Negativní zážitek ostatní rozhodně ovlivní. Lidem se uloží do podvědomí a třeba si ho při další jízdě vybaví," uvedl Čížek.

Názor Čížka potvrdila také brněnská dopravní psycholožka Veronika Hamerníková. „Působit na lidi to může pozitivně i negativně. Buď začnou jezdit pomaleji a zodpovědněji, nebo se třeba začnou bát řídit," zhodnotila.

Weissova reakce je podle Čížka ukázka toho, jak se má každý člověk v podobné situaci zachovat. „Lhostejnost je totiž stále značná, přitom právě při nehodách rozhodují vteřiny. Někdy se může třeba havarované auto vznítit. Případy, kdy kolemjedoucí pomohl a zraněného vytáhl krátce před tím, než začalo hořet, nejsou ojedinělé," poukázal koordinátor Besipu.

Upozornil také, že tragická událost stále vyvolává řadu spekulací. „V některých komentářích jsem četl, že diskutující dávají nehodu za vinu dívce. Že neměla praxi a kdo ví, čemu se zrovna věnovala. Žádná vyjádření ale nemají váhu do doby, než budou jasné všechny souvislosti," řekl Čížek s tím, že jednou z možností je i havarijní stav krajnice, na kterou mladá žena najela.

Podle Hamerníkové je každopádně dobře, že tragická událost znovu rozvířila debatu o mladých řidičích. „Podobným nehodám snad pomůžou předejít takzvaná řidičská oprávnění na zkoušku. V České republice začnou platit příští rok. Mladí řidiči je mají na dva roky a jsou tvrději trestaní za přestupky nebo nesmějí jezdit potmě či v autě jen s vrstevníky," připomněla.

Jak poznamenal instruktor Ludvík Indráček z brněnské autoškoly Pavla Pelikána, vždy nakonec záleží na osobnosti řidiče. „Praxe a třeba rychlost určitě hrají roli. Rozhoduje však, jaký cit pro řízení dotyčný má a jak umí předvídat," uzavřel.

Příspěvek Karla Weisse na Facebooku
Na 1.9.2015 už nikdy nezapomenu… byl jsem totiž u tragické dopravní nehody, která se včera stala u Holubic (okr. Vyškov).

Už od rána jsem si říkal, že je to přesně rok, co jsem měl v autoškole při výcviku s žákem (nezaviněnou) dopravní nehodu. Přesně před rokem, 1. září, nám nedala řidička přednost a vjela nám do cesty z vedlejší silnice v Kyjově, kde měla STOPku! Tehdy se naštěstí nikdo nezranil… asi i díky tomu, že jsem to stačil ještě hodně zbrzdit a částečně strhnout žákovi volant. Paní nás prostě přehlédla. Škoda na našem autě dosáhla 70 tisíc a 14 dní bylo auto mimo provoz. Hlavní ale je, že jsme to ve zdraví všichni přežili.

Včera, přesně rok poté, jsem byl zase u nehody. Tentokrát ale bohužel tragické.

Jel jsem právě do Brna na motorce – odvézt ji do servisu. Kousek před nájezdem na D1 u Holubic najednou začala auta přede mnou brzdit a provoz se zpomaloval… říkám si, že asi (zase) nějaká kolona… ale najednou pomaličku vjíždím do zatáčky … přede mnou ještě tři auta … dívám se, co tam je, že se to zastavuje… a najednou za zatáčkou se mi naskytl hrozný pohled.
Všude trosky auta, rozházené věci po silnici i příkopě, prostě všude. Zastavil jsem. Přede mnou ještě tři auta. Chvíli mi trvalo, než mi došlo čeho jsem svědkem. S hrůzou jsem si začal uvědomovat, že nikde nejsou záchranáři, hasiči, nikde žádný policista… jen ticho a všude trosky… nikdo nikde nepobíhal, jen hrozivé a zlověstné ticho a všude trosky… o kus dál v příkopě nákladní Tatra… před ní kamion. Zmateně jsem se rozhlížel a snažil se pochopit kde je jaký kus auta a kde jsou nějací lidé. Nikdo nevystupoval z aut kolem!

Došlo mi, že prostě musím začít konat. Objel jsem po kraji silnice auta přede mnou, zastavil u jedné části toho rozpáraného auta, postavil motorku na stojan, sundal přilbu, rukavice a uvědomoval jsem si, že prostě musím začít hledat nějaké osoby. Kde jsou nějaká těla? Kolik osob tam asi cestovalo? Srdce jsem měl až v krku!! Procházel jsem kolem rozházených věcí, kusů toho vraku, osobních věcí z auta, kusy plastů, různé díly auta, zahlídl jsem na zemi vysokoškolský výkaz o studiu… chvíli mi trvalo, než jsem poznal, co to je vlastně za auto. To auto vypadalo jak papírový model, který někdo roztrhal na kusy. Hrozný pohled.

Pak jsem uviděl ležet bezvládné tělo… leželo až za příkopou, ve svahu … několik dlouhých metrů od trosek toho auta. To už ke mě šel další pán, který zastavil a šel pomoci. Nikdy nezapomenu na ten pohled… to tělo, jak tam ta řidička ležela bezvládně na břiše. Překonal jsem ten šok a snažil jsem se zjistit, zda dýchá, zda je při vědomí… byl jsem moc rád, že v tu chvíli už za mnou přišel ten pán a pomohl mi. Nedýchala a nejevila vůbec známky života. Všude krev. V tu chvíli nějaká paní s telefonem u ucha na nás ze silnice volala - kolik že je tam osob, tak jsem na ni volal, že jsme zatím našli jen jednu osobu.

Otočili jsme tu ženu na záda a pak ji společně snesli z toho svahu dolů na krajnici. Snažil jsem se uvolnit dýchací cesty, měla v puse plno krve. Bohužel jsem zjistil, že má vážné poranění na hlavě a dokonce jsem viděl ve vlasech mozkovou tkáň. Začali jsme s oživovacími pokusy a zahájili resuscitaci, kousek od nás jsem našel lékárničku z toho vozu a rozbalil jsem pár obvazů… snažil jsem se je použít k otření krve a otevření pusy a uvolnění dýchacích cest. Měli jsme ruce celé od krve, a když kolega dělal srdeční masáž, tak jsem se snažil ještě rozhlédnout kolem, jestli ještě s tou řidičkou necestoval někdo. Nějací dva chlapi už nadzvedávali zadní část vozu v příkopě a hledali, jestli tam třeba není ještě dítě té ženy. Další z mužů už komunikoval nějakou dobu s tísňovou linkou. Dostali jsme pokyn pořád pokračovat v masáži srdce, dokud nedojedou záchranáři… u toho těla té řidičky jsem byl jen já a ten druhý pán. Ani se nedivím, že ostatní se raději drželi dál, byl to hrozný pohled. Po pár minutách jsem uslyšel první hasiče, přijeli a převzali po nás oživovací pokusy, použili defibrilátor, ale ta žena nejevila vůbec známky života… Mezitím přijeli další hasiči, policie a chvíli potom už jsem slyšel blížit se od Brna vrtulník. Vrtulník byl už nad námi, udělal malé kolečko, rychle našel vhodné místo na přistání a za chvíli už byl u těla té dívky lékař. Bohužel, té dívce už jsme nepomohli. Zemřela.

Když pak přijela nehodovka a začala vyšetřovat, tak jsme konečně měli čas umýt si ruce. Hasiči nám polévali ruce, abychom smyli krev a použili jsme desinfekci. Hasiči nás oba chválili, že jsme si počínali dobře a že se hodně setkávají s tím, že lidé se bojí, nebo neví jak poskytnout pomoc a jen zavolají tísňovou linku. Až bylo po všem, tak mi postupně všechna ta hrůza začala docházet a fakt jsem se klepal strachy. Ještě jsme dlouhé minuty stáli s tím druhým řidičem a oklepávali se z toho hrozného zážitku. Když nám pak policisté řekli, že už nás nebudou potřebovat, tak jsme se rozloučili a já pomalu nasedl na motorku a jel jsem docela pomalu, pomaleji než obvykle… na obě strany byly už dlouhé kolony a nějací řidiči mě zastavovali a ptali se, co se tam stalo.

Když jsem pak motorku odevzdal v servisu, sedl jsem si v Brně na kašnu a dlouhé minuty jen tak seděl. Seděl jsem na sluníčku a přemýšlel o životě. O tom, jak je na silnicích nebezpečno. O tom, že bychom si měli všichni uvědomit, že pokud řídíme auto, tak jsme neustále jen kousíček od nějakého průseru. Té dívce bylo jen 21 roků a měla tedy řidičák jen krátce. Ale každý z nás je omylný a i sebezkušenější řidič může něco přehlédnout, nebo udělat chybu. Nejhorší je si myslet, že „já jsem ten nejlepší řidič pod sluncem". Všichni děláme chyby a jsme omylní – bohužel. Prosím, uvědomme si to všichni a taky podle toho jezděme. Když vidím, jakým riskantním a bezohledným způsobem nás (autoškolu) dost často někteří řidiči předjíždí… že třeba předjíždí před horizontem a vůbec nic (!!) nevidí… hlavně takoví by si to měli uvědomit anebo třeba zažít to, co jsem včera zažil já. A věřte, že jsem se z toho ještě večer vzpamatovával, nemohl jsem usnout a pak se i budil.

Buďte, prosím, všichni na silnicích opatrní, pozorní a ohleduplní řidiči k ostatním. Berte i ohled na to, že je někdo řidič začátečník, nebo že prostě nejezdí tak často a nemá tolik zkušeností.
Hodně šťastných kilometrů.

Karel Weiss, ml.

V PÁTEČNÍM VYDÁNÍ DENÍKU ROVNOST SI PŘEČTĚTE TAKÉ KOMENTÁŘ BRNĚNSKÉ DOPRAVNÍ PSYCHOLOŽKY VERONIKY HAMERNÍKOVÉ A ROZHOVOR S KARLEM WEISSEM