Její čas sedm hodin, pětadvacet minut a patnáct sekund dosud žádná sportovkyně nepřekonala. „Patnáct let už je docela dlouho. Přitom mi přijde, jako bych teprve nedávno skončila s plaváním,“ řekla blanenská rodačka, jež se od roku 2008 teprve až nyní vrací ke svým oblíbeným sportovním aktivitám.

Yvetta Tulip Hlaváčová
narozena: 26. května 1975 v Blansku
bývalá profesionální plavkyně
držitelka světového rekordu v přeplavání kanálu La Manche (2006), držitelka rekordu v nejdelší říční plavbě proti proudu (142,2 km), dvojnásobná vítězka Světového poháru

Jak si připomínáte chvíle, kdy jste při své druhé plavbě přes La Manche stanovila světový ženský rekord?
Nebýt vás, ani bych si nevzpomněla, protože to datum si nepamatuju. Vždycky si to ale proplavu v duchu ještě jednou a když se v tom moc nenimrám, je všechno dobré. Jinak si spíš říkám: Ježíšmarjá, co jsem to vlastně dělala a proč jsem to dělala? (smích)

Nemáte jen pozitivní vzpomínky?
Záleží, z jakého úhlu se podíváte. Bylo to náročné a s tím byly spojené i náročné zkušenosti a etapa, která mi přinesla cenné informace do budoucího života. Proto to nehodnotím jako špatné. Když vás v životě něco posune, vždycky prostě drhnete rypákem o zem. Bylo to každopádně důležité a stal se z toho zlomový okamžik mého života, za což jsem vděčná.

Co se tedy pak stalo?
Seskupily se mnohé události, které jen na tom kanálu vyvrcholily. Uvědomila jsem si, že sport není správný a že bych měla žít i bez toho, abych zdolávala světové rekordy a neustále si dokazovala, jak jsem dobrá. Všechno je o sebelásce, sebeúctě a došla jsem k finálnímu rozhodnutí, že tohle není moje cesta lásky.

Na svém webu píšete, že vaše kariéra není ničím výjimečná. Opravdu?Denně jsem dobrovolně odevzdávala tolik energie a nic z toho nebylo, doslova nic. Čím jsem prospěla světu, že jsem udělala rekord? Přijde mi to vyloženě trapné a nedá se na tom budovat celoživotně. Chci se učit nové věci, mít nové impulzy a pohybovat se v nové společnosti.

Jaký máte nyní vztah ke sportu?
Líbí se mi jako životní doplněk, je nutný k životnímu stylu, protože je přirozené se hýbat. Bez sportu si vlastně neumím představit život, uznávám ho, ale ne profesionální. Ten je velmi jednostranná neproduktivní zátěž, která není přirozená pro lidský organismus ani pro lidskou duši a mysl. V té hlavě jde o takový dril, zvlášť v plavání, že to byly mnohdy opravdu hrozné stavy. Když jste denně osm hodin ve vodě, představte si, co to dělá s mozkem, abyste to vydržel. Teď z toho ale možná i těžím.

Jak?
Jezdím autem na jeden zátah třeba i tisíc osm set kilometrů a říkám si, že kdybych neplavala, tak to asi neujedu. Umím totiž pracovat s hlavou a tělem, nejde o to, že bych riskovala, protože vím, kdy mám dost. Udržím prostě koncentraci a dokážu dělat dlouhé výkony.

Jde tedy podle vás o nějaký následek z vaší sportovní kariéry?
Tím, že jsem si posunula fyzické i mentální hranice, mám tendenci v životě dělat pořád nějaké extrémy, protože mi to přijde už normální. Když jsem byla ve vodě i šestnáct hodin, proč bych nemohla šestnáct hodin řídit? Je těžké se překódovat nazpět, musím se to učit a hledat zase rovnováhu. Protože když jsem trénovala odmalička, neměla prostor růst a slyšela od trenérů věty jako: To musíš vydržet. Co bolí, to sílí. Nevzdávej se, jsi měkká a další, tím jsem ztratila přirozenou obranu, nějaký pud sebezáchovy.

Zmínila jste, že vydržíte řídit i šestnáct hodin, což může být tedy užitečné. Přináší vám to ale i negativní věci?
Samozřejmě, zbytečně mě to prostě vhání do extrémů, což obecně není pozitivní. Myslím si, že všechno zvládnu a všechno vydržím. To tělo je prostě někde jinde a už nejsem schopna se sladit do nějakého normálního toku.

Proměnil se přece jen současný profesionální sport od vaší doby?
Je těžké to srovnávat, ale doba komunismu, ve které jsem vyrůstala byla horší v tom, že se nedbalo moc na ducha a dětskou duši. Pevně věřím, že dnešní sport se dá dělat citlivěji, vnímavěji a líp. Když rodič chce, tak se to dá rozumně promýšlet dál, mělo by to být v rozumné míře. Když dítě chce, tak je důležité říct: Ano, běž, ale jestli budeš pátý, osmý desátý, můj vztah k tobě se nezmění. A jestli budeš první, tak respekt, úcta, hezké, gratuluji, ale není to podmínka, abych tě měla ráda. Vážím si tě jako člověka.

Jak v tomto ohledu přistupujete k vašim dětem?
S klukama se snažím dělat deset patnáct sportů, aby získali všestrannost a rozmanitost, protože v každém sportu se nacházejí i jiní lidé, jiná společnost a každý sport vám přinese něco jiného. U jednoho získáte odvahu, u druhého koncentraci nebo trpělivost. Když se to ubere jen jedním směrem, přijde mi to smutné.

Yvetta Tulip Hlaváčová zdolala kanál La Manche třikrát, před patnácti lety na něm stanovila ženský světový rekord.Yvetta Tulip Hlaváčová se svými dětmi.Zdroj: www.yvett.cz

Jaké sporty teď nejraději děláte?
Moje děti se teď teprve dostávají do věku, kdy můžu sednout na kole a někam s nimi jet. Ten mladší má ale pořád šest let, takže svoje tempíčko nasadit nemůžu. Předtím to bylo hlavně o dětech, hodně jsme chodili, už od malička jsou zvyklí třeba na deset kilometrů denně. Vnímáme ale vše kolem sebe, jdeme do lesa, ale nikdy nemusíme. Hrajeme taky běžné hry jako badminton, pétanque, jezdíme na kole, zkoušíme brusle, koloběžky a taky plaveme.

A vy sama si ve volném čase zasportujete?
U mě to není žádný sport. Dám si akorát denně patnáct dvacet minut strečink, mám svoje cviky, co tělo potřebuje. Dám si dvacet kliků, padesát až dvě stě dřepů a hotovo. To mi naprosto stačí, abych si udržela postavu, jakou mám, a připadala si zpevněná.

O svém sportovním životě jste vydala už svou druhou knihu. Jak vám pomáhá se o své zážitky podělit s ostatními?
Bylo pro mě zásadní a důležité, abych řekla, jak to cítím. Osvobodilo mě to a dokázala jsem teď zase ten sport přijmout. Už se na něj dokážu opět dívát a věřím, že se to začne probouzet i jiným směrem. Dokonce jsem si spravila i kolo, takže se chystám, že někam vypluju a vrátím se zase ke svým oblíbeným aktivitám, které jsem třináct let prakticky nedělala.

Bydlíte ve Španělsku i ve Švýcarsku, vracíte se ale do rodného Blanska?
Zrovna v úterý jsem přijela a jsem tady poprvé asi opravdu po deseti letech. Jinak jsem hodně v Praze, vlastně asi každý druhý měsíc. Snažím se dětem ukazovat Českou republiku, chystáme se i na Bouzov a chtěla jsem jim ukázat i blanenské koupaliště, kde jsem s plaváním začínala.

Jinak váš domov je ve Španělsku?
Zatím to tak vnímám, že tam máme naši základnu. Když začnete pendlovat, zjistíte, že doma se cítíte tam, kde se narodily a vyrůstaly děti. Ve Španělsku to má takový ten punc.