Kliknutím zvětšíteZa triumf jste obdržel řadu gratulací. Lze říct, která vás překvapila nebo potěšila nejvíc?
Určitě ty od sportovních kolegů, gratulaci mi poslali třeba judista Lukáš Krpálek nebo akrobatický skokan na lyžích Aleš Valenta. Pochopitelně jich dorazilo mnohem víc, ale teď si na všechny nevzpomínám.
Poznávají vás lidé na ulici, nebo pořád žijete v anonymitě?
Nežiju, po zisku titulu se vše změnilo. Prvních pár dní jsem se musel podepisovat nebo se fotit s personálem, kdykoli jsem někam přišel. Mám z toho radost, je vidět, že lidé moje vystoupení sledovali a vnímali.
Další sezona začíná již brzy. Prozradíte, na co se v roce 2019 těšíte?
Až se zlepší počasí a začnou závody, dostaví se i ono specifické napětí, které mně vyhovuje a dělá dobře. Pak vlezu do kabiny a budu zase moct lítat, na což se těším nejvíc.
Do nového ročníku vstoupíte jako obhájce titulu. Můžete mít nějaké speciální požadavky, nebo jste si v šampionátu rovni?
Žádné výhody vyžadovat nebudu. Budeme se s týmem jako obvykle starat o sebe a své závodění, ať létáme co nejlépe.
Pomohlo vám vítězství k finančním bonusům? Hlásí se vám sponzoři?
Nemám smlouvy nastaveny tak, aby byly honorované podle umístění, v tomto ohledu jsem si nepolepšil. S partnery pěstujeme dlouhodobou spolupráci, navíc míst, kam umístit nového sponzora, moc není. Přesto máme jednání s dalšími potenciálními zájemci o sponzoring před sebou.
Jste otec tří malých dětí, jak vás po návratu domů uvítaly?
Půlročnímu to bylo jedno, ale čtyřletý syn a pětiletá dcera mi fandí. Sledují závody v televizi, a když se létá v Evropě, někde poblíž, snažíme se brát je s sebou, abychom byli co nejvíc spolu. Připravili mi krásné přivítání, létání mají rádi a jsou mými největšími fanoušky. Výsledek jim byl, myslím, ukradený, jen se zeptali, jestli jsem vyhrál, a co jsem jim přivezl.
Během závodního roku navštívíte řadu míst. Kde se vám líbilo nejvíce?
Z hlediska závodu to bylo nejlepší v Texasu, kde jsem získal titul. Neměli jsme příjemné počasí, teploměr ukazoval jen čtyři stupně nad nulou, ale i tak díky výsledku bylo nakonec všechno super.
Líbí se mi i Budapešť. Létá se v centru města mezi dvěma mosty a nad Dunajem a v prostoru před budovou parlamentu. Jde o specifické místo, kde si závod užívám, a to i z toho důvodu, že do Maďarska jezdí hodně českých fanoušků. Vlajky nelze přehlédnout. Díky tomu mi vždycky připadá, jako by se létalo v Praze.
Stíháte vnímat dění okolo trati i před startem?
V hangáru máme obrazovky a vidíme, jak situace vypadá. Navíc je před závodem tradicí kontakt s fanoušky, kteří přicházejí i do hotelu. Tato podpora je na našem sportu skvělá.
A co oslavná reakce po úspěšném finiši? Něco ve stylu otoček nebo kamikadze je v Air Race zapovězeno?
Točit s letadlem umím stejně jako rallyemani… Šlo by to i za letu, ale takové kousky nám striktní pravidla nepovolují. Celá letecká procedura musí být profesionální. Když jsem přijížděl k týmu po zisku titulu, lákalo mě udělat nějakou ptákovinu, ale radši jsem udržel emoce na uzdě a začal slavit, až když byly všechny přístroje vypnuté.
Máte mezi soupeři nějaké přátele, anebo to na profesionální úrovni ani nelze?
Takhle to u nás nefunguje. Kamarádi jsme skoro všichni, známe se z předchozích závodů a třeba i z letecké akrobacie. Vzájemně se uznáváme a respektujeme, a to i díky tomu, že jde o o sport, ve kterém nedochází ke kontaktům a strkanicím nebo se nešlape na hůlky. Závodíme jen s časem, proto je relativně snadné být se soupeřem kamarád.
Myslíte, že by vás v leteckém sportu mohly následovat vaše děti?
Nevím, na to je ještě brzy. Já byl první z rodiny, kdo se stal pilotem, létání pro mě bylo nesmírně atraktivní. Ony v tom naopak vyrůstají – pořád je tahám po letištích, každou chvíli sedí v letadle a něco kolem nich vrčí. Mám obavy, že se přesytí a nebudou v létání vidět nic zajímavého. Uvidíme, sám jsem zvědavý.
Ptám se, protože vás k létání „navnadil“ otec a jeho letecké historky. Zkoušíte něco podobného?
Nebylo to ani tak o historkách, spíše o knihovně. Byla plná knížek o létání a já jsem měl možnost v nich celé dětství listovat. Když jsem ještě neuměl číst, prohlížel jsem si alespoň obrázky. Později přišly ke slovu příběhy o Františku Peřinovi a dalších stíhacích pilotech z druhé světové války. Z toho všeho vyplynuly obdiv a láska k letadlům a také i přes modýlky k létání. Mohu říct, že jsem chtěl být stíhacím pilotem odmalička. Všechno jsem k tomu směřoval a měl štěstí, že se to povedlo.
Žijete sportem, je o vás známo, že moc „neposedíte“. Jaké jsou vaše oblíbené doplňkové aktivity?
Doma se všechno točí kolem létání. Když už řešíme něco jiného, k létání to obyčejně dospěje. Pokud nejsem na letišti, rád se svezu na motorce, v létě pak na jetsurfu, což je motorové prkno. Když se v zimě nelétá, užívám si hory. Jezdím na běžkách, sjezdovkách a kopec sjedu i na snowboardu.
Dal jste si novoroční předsevzetí, ať už sportovní, anebo „civilní“?
Nedávám, a už vůbec ne na přelomu roku. Změnu činím bez ohledu na čas. Když se k něčemu rozhodnu, směřuji k tomu hned a nový rok nehraje žádnou roli.
Martin ŠonkaČeský akrobatický a bývalý bojový pilot vzdušných sil AČR, vicemistr světa, mistr Evropy a České republiky v akrobatickém létání. V roce 2018 se stal vítězem série prestižních mezinárodních závodů Red Bull Air Race.
83
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
