Zdravím všechny čtenáře Deníku Rovnost!

V minulém díle jsem skončil tím, jak se dostanete do našeho apartmánu dírou v plotě vedle benzinové pumpy. A kde to vlastně bydlíme? Po vstupu plechovou bránou na náš dvorek si připadáte jak v jiném světě. Najednou tu chybí všudypřítomná červená hlína, která je součást cest v celém Itenu.

Náš betonový dvorek je vkusně doplněný zelení a přístřeškem s masérským lehátkem i činkou, na jejíž výrobu autor použil dvě plechovky od barvy, trochu betonu a plastovou odpadní trubku. Prostě fitness a wellness, jak má být. Dům se skládá ze tří pokojů, dvou toalet, koupelny, kuchyně a velkého obývacího pokoje. Pro tři lidi velké. Doufáme, že za námi někdo dorazí, abychom se tady pořád nehledali.

Jediné úskalí spočívá v tom, že občas neteče teplá voda z nedostatku tlaku v potrubí. Chvíli nám trvalo, než jsme si uvědomili, že problém asi nebude ve vodovodu , který tu není. Tak jsme zašli za panem domácím, ten s pomocí dvou kumpánů problém vyřešil přivoláním cisterny a načerpáním vody do obřích barelů na střeše. Takže už víme, jak na to a ve studené vodě se koupeme maximálně jeden, dva dny.

Jak jsem již zmiňoval, pod přístřeškem máme masérské lehátko a rozhodli jsme se ho využít. Sehnali jsme si kontakt na maséra. Jak jinak než běžce, co si ve volných chvílích přivydělává tím, že masíruje ostatní. První masáž jsme si domluvili na nedělní volný den. Jeho ruce byly pro unavené svaly jako balzám. S velkým nadšením jsme si ho objednali po třech náročných tréninkových dnech. Myslel jsem, že mi jeho ruce opět pomohou zbavit se únavy a bolesti nohou.

Ovšem tentokrát to bylo hodinu dvacet obrovského mučení, kdy za sto korun probral každý sval tak důkladně a s takovou silou, že jsem málem rozkousal masérské lehátko a kvičel při tom jak podsvinče. U toho jsem vzpomínal, jak vlastně bylo příjemné vybourat se na kole, dostat výprask v dětství od mamky nebo utrhnout se s tyčkou při shybech a dopadnout holenními kostmi na betonovou zem.

Na druhou stranu se dušoval, když dnes bude „hard" masáž, zítra Keňani nemají šanci a z nedělních 2:10 hodin na maraton, které prý zaběhnu, udělal při této masáži už 2:07. To abych si už začal dělat vitrínu na ty další poháry a medaile, které mě podle něj zřejmě neminou.

Následující den dopoledne mě neskutečně bolely nohy a cítil jsem se, jako by ze mě vysál všechnu sílu. Asi šaman, říkal jsem si. Ale již odpoledne jsem si připadal, že létám. Měl pravdu, a i přes tu bolest stála masáž za to. Opět se potvrdilo přísloví: Bez bolesti není pokroku.

Mějte se krásně a za týden ahoj!

Z Itenu zdraví Jirka Homoláč