Komfort tréninkové haly? Na ten mohl dvojnásobný český olympionik Lubomír Nádeníček zapomenout. Běh na 110 metrů překážek piloval na chodbě, kde navíc nikdy netušil, kdo mu v plné rychlosti otevře dveře. „Chodba byla tak úzká, že jsem se každou chvíli bál, abych nezakopl o topení," směje se po letech brněnský překážkář.
Atletická příprava skýtala v době chabého zázemí nejednu nástrahu. I kvůli lepším podmínkám pro trénink se Nádeníček přestěhoval do Třince, ale ani tam si nevýskal. Zejména při zimní přípravě. „Běhali jsme na silnici do Jablunkova. Je to tam samá nehoda, a to ještě tehdy tolik aut nejezdilo. Ale nevadilo mi to, láska k pohybu byla silnější," vzpomíná, jak při každodenním tréninku riskoval střet s autem.
Přesto ve Slezsku našel příhodnější podmínky než v rodném Brně. Na jihu Moravy se k atletice dostal z čistě praktických důvodů. „Vyrůstal jsem v nuzných podmínkách. Tahal jsem se do kostela se šlapacími varhany, pak jsem se neměl ani kde vysprchovat. Pohyb jsem měl rád, Brněnský překážkář Lubomír Nádeníček si v kariéře nejvíc cení sedmého místa z olympijského finále v Mnichově z roku 1972.tak mě napadlo, že se můžu umývat na stadionu. Začal jsem vlastně sportovat z hygienických důvodů," vrací se k atletickým kořenům.
V disciplíně 110 metrů překážek se vyšvihl mezi světovou elitu už v útlém věku. Po vítězství na republikovém mistrovství se kvalifikoval na olympijské hry do Mexika v roce 1968, kde startoval jako jedenadvacetiletý zelenáč.
Za svůj rychlý rozvoj vděčí trenérovi Zdeňku Odehnalovi. „Měl úžasný dar poznat na člověku, zda má talent, nebo ne. U mě zjistil, že mám talent od Boha," připomíná Nádeníček fakt, že i přes nevysokou postavu v pozdějších letech sváděl rovnocenné souboje se statnými americkými překážkáři.
První účast na olympijských hrách nedopadla podle jeho představ. Skončil už v rozběhu, a finále tak sledoval jen jako divák. Roli hrálo i to, že si v Mexiku poprvé v životě vyzkoušel závodění na tartanu, který v Třinci vybudovali až v roce 1975. „Znal jsem jenom škváru. Tartan se mi zpočátku zdál divný, ale nakonec jsem to nějak zvládl. Povrchy se nedají vůbec srovnat, je to jako jet v trabantu a formuli 1," vzpomíná na svoji první zkušenost s tartanem.
Bronzová Evropa
Chuť si Nádeníček spravil na začátku sedmdesátých let, kdy patřil k nejužší světové překážkářské špičce. S časem 13,4 vteřiny vytvořil nový československý rekord a z mistrovství Evropy v Helsinkách si odvezl bronzovou medaili.
Finský úspěch pro něj však má i po letech hořkou příchuť. „Zaprvé jsme se závodníkům z NDR nemohli rovnat. Vždyť jsme byli amatéři a občas jsme trénovali ve vinárně. Zadruhé to byl švindl, protože se pak přiznali, že dopovali," naráží na nekalé praktiky svých soupeřů.
O rok později toužil napravit olympijský dojem, protože jej čekal start v Mnichově. Vedl si mnohem lépe než před čtyřmi lety, tentokrát se prodral do finále a obsadil sedmé místo. A váží si jej víc než medaile z evropského šampionátu. „Sešly se tam všechny světadíly. Vedle mě byli tři borci z Ameriky, já mezi nimi pořád amatér z Brna. Překážky navíc u nás tehdy nikoho moc nezajímaly, na olympiádě je brali jako divadlo," vyzdvihuje úspěch, na který je nejvíc pyšný.
Brněnský překážkář Lubomír Nádeníček si v kariéře nejvíc cení sedmého místa z olympijského finále v Mnichově z roku 1972.Všestranný atlet
Trenér Odehnal, pod kterým Nádeníček svoji atletickou kariéru začínal, připravoval především výškaře. A právě tato disciplína zůstala zaměřením překážkáři stále v srdci. „Dodnes skok do výšky miluju. Za mých časů bylo ovšem Brno plné výškařů, takže jsem zkusil něco, co ostatní neuměli," odhaluje svoji cestu k disciplíně, kde vládla slabší konkurence.
V Mexiku v roce 1968 na vlastní oči viděl, jak Američan Dick Fosbury udivil svět revolučním skokanským stylem nazvaným flop. „Skákali jsme stredlem. Když jsem u něj nový styl viděl, hned druhý den jsem ho musel vyzkoušet. Na první pokus jsem skočil asi 195 centimetrů. U nás jsme neměli doskočiště, nemohli jsme skákat nůžkami a padat na záda. To bych si zlomil páteř," popisuje výškařský sektor.
Vedle Fosburyho se v Mexiku setkal také se čtyřnásobným diskařským olympijským vítězem Alem Oerterem. „Pozdravil nás s Ludvíkem Daňkem. Strašně mě to potěšilo, div jsem se mu nepoklonil," vzpomíná.
Nádeníček patřil k všestranným atletům, zúčastnil se také některých závodů ve skoku do dálky či desetiboji. Zato v kolektivních sportech zálibu nenašel. „Třeba fotbal je geniální sport. Mistrovství světa převyšuje všechno ostatní. Mě ale štvalo, že rozhoduje někdo třetí. Dnes do toho hráči ještě simulují," zlobí se na nejpopulárnější světový sport.
I nadále proto zůstává věrný atletice. „Na stadionu v Třinci jsem každý den. Když je to v mých silách, pomůžu, byť jsou dnešní tréninkové metody úplně jiné. Ale na tu výkonnost, jakou jsem měl já, mi můj rozum úplně vystačí," říká o svém současném vztahu ke sportu.
Na závodech plní také roli atletického rozhodčího a stále aktivně sportuje. Beskydy brázdí pěšky i na kole. „Pohyb je můj život. Kolem Třince jsou hory, strašně rád po nich chodím. Cítím se pořád jako puberťák, jen se nesmím podívat do zrcadla," směje se Nádeníček.
Do svého rodného města už se často nedostává, přesto na něj nezapomíná. „K Brnu mám vynikající vztah. Stačí se rozhlédnout po Špilberku a kostelích, to panorama je okouzlující. Škoda, že teď už se do Brna vracím jen na pohřby," uzavírá s nadsázkou.
Lubomír Nádeníček už ve funkci rozhodčího na atletických závodech.Lubomír Nádeníček
Narozen: 11. března 1947 v Brně
Sport: atletika
Hlavní disciplína: 110 metrů překážky (osobní rekord 13,4 vteřiny)
Další disciplíny: 100 metrů (osobní rekord 10,9 vteřiny), 400 metrů překážek (osobní rekord 53,5 vteřiny), desetiboj (osobní rekord 6653 bodů), skok do dálky (osobní rekord 699 centimetrů), skok do výšky (osobní rekord 200 centimetrů)
Největší úspěchy na 110 metrů překážek: 3. místo na mistrovství Evropy (1971), účastník OH 1968 (rozběhy), účastník OH 1972 (7. místo), mistr Československa (19701972), Československý mistr na dráze (1968, 19701973)
Kariéra: Zbrojovka Brno (1963-1966, trenér Odehnal), RH Praha (19671968, trenér Kašpar), Zbrojovka Brno (19691970), TŽ Třinec (19711984, trenér Vitula)
Zajímavost: V Brně trénoval skok do výšky se Zdeňkem Makovským, synem známého brněnského sochaře Vincence