Kdybyste měli zvolit nejzářivější českou hvězdu halové atletické sezony, kdo by váš hlas získal? Kdo se vyzná bude hlasovat pro překážkářku Lucii Škrobákovou. Na halovém mistrovství Evropy získala senzační stříbro. Můžete namítnout, že i jiní zdolávali výšky, polykali metry a naháněli body stejně statečně, jako sedmadvacetiletá rodačka z Hodonína. Měřítkem úspěchů jsou však hmatatelné vavříny a medaile. A blyštivá stříbrná placka s vyrytým jménem se houpe právě na krku sympatické atletky.

„Vyryté jméno je senzační. Je to napsáno bez háčků a čárek, takže tam je Skrobakova. Už si ze mě dělali srandu, že mi to na medaili dopíší,“ směje se atletka pražského USK.

Pro letošní halovou sezonu jste největší perla české atletiky…

(Směje se) Vždyť teď v Turíně jsme měli medaile tři. Rozhodně se necítím jako hvězda.

Vypadáte, že jste pořád ještě v euforii?

Jsem a ještě dlouho budu.

Neustále snižujete hodnotu českého rekordu na šedesátce. Kam až můžete jít?

To nedokážu odhadnout. Hlavně teď pro mě halová sezona skončila, takže je těžké říct, kam se můžu dostat za rok.

Absolvovala jste tři běhy v jednom dni. Jak moc to bylo náročné?

Když jsem se to dozvěděla, vůbec jsem nevěděla, co to se mnou udělá. Náročné to vážně bylo, ale nakonec mě i trenérka chválila, že jsem se k tomu postavila profesionálně. I před finále jsem si dala poctivé rozcvičení a nakonec to vyšlo.

Hecovali jste se nějak před závodem s dalším medailistou Petrem Svobodou?

Byli jsme na dráze plus minus ve stejné časy. On startoval vždycky tak dvacet minut po mě. Vždycky jsem si popřáli štěstí a plácnuli jsme si.

Jaký byl šampionát z vašeho pohledu?

Bylo to prostě super, fantastická atmosféra i závod. Na diváky jsem se moc nedívala, ale po závodě jsme chodili fandit dalším českým sportovcům. Třeba na hlavní tribunu nás ale nechtěli pustit na akreditačky a chtěli vstupenku, tak jsem seděli i na schodech.

S kým jste vůbec byla na pokoji?

S Ivou Strakovou. Takhle na Evropě bydlíváme spolu. Měli jsme fantastickou atmosféru a hráli jsme aktivity.

Potkáváte se s kamarády z atletické branže i mimo závody?

Určitě. Co jsem v Praze, tak když je čas skočíme na pivko. Vídáme se takhle docela často s Ivou Strakovou nebo Jarčou Klimešovou.

Sedí vám víc ovál v hale, nebo venkovní stadiony?

Doposud jsem si myslela, že hala mi sedí víc. Ani ty časy v hale pak neodpovídaly výkonům venku. Tam mi dělala problémy šestá sedmá překážka. Ale už jsem si dokázala, že mám i na to.

Jak se stane, že se atletka z jihomoravských Čejkovic dostane do světové elity?

Pílí a dřinou (směje se). Měli jsem tam výborné podmínky, ale třeba dodnes tam není tartanová dráha, takže když tam přijedu, závodím na škváře. Dalo mi to dobré základy, ale odešla jsem za zázemím, halou a v Praze to mám taky zaplacené.

Jaký je váš další program?

Teď budu mít tak do neděle volno. Pak už začne příprava na léto. V dubnu tam je na čtrnáct dní soustředění na Lanzarote.

Pokukujete už po letním mistrovství světa v Berlíně?

Všichni se mě na to ptají. (Usmívá se) Když se všechno povede, budu zdravá a příprava vyjde, tak to bude dobré. Je to ale hrozně daleko. Věřím, že by to tam mohlo vyjít třeba do semifinále nebo i finále.

MAREK TĚŠÍK