Baby na desítce jsou ranařky a chtějí se pobít, říká plavkyně Rybářová

Od vítězství ve Světové maratonské Grand Prix v roce 2014 jste pořádně nezávodila. Co vás trápilo?

Už poslední závod na Capri jsem absolvovala nemocná a od té doby jsem strašně dlouho nemohla pořádně trénovat. Po sezoně jsem strávila měsíc na antibiotikách, když jsem pak zkoušela trénovat, po čtrnácti dnech jsem zase lehla, což se pořád opakovalo. Lítala jsem po doktorech a do konce roku 2014 mi nikdo nebyl schopný říct, co mi je.

Jak vám to lékaři vysvětlili?

Absolvovala jsem strašně moc vyšetření a všichni řekli, že jsem v pořádku, jen jednu hodnotu krve mám špatnou. Chyběla mi síla a energie k pořádnému tréninku, začali mě léčit pícháním antibiotik a každý měsíc jsem chodila na odběry krve. Trénink šel bokem. Aspoň jsem si konečně užila vánoční atmosféru v klidu s rodinou.

Vynechala jste kvůli tomu i závody maratonské série Grand Prix?

Bez tréninku závody nebyly ideální, takže jsem vytipovala jen nejdůležitější. Do olympijské kvalifikace v roce 2015 na desítku jsem se nenominovala, takže jsme to odpískali, že se zaměříme na pětadvacítku. Dala jsem si pauzu do září, kdy se rozhodlo, že půjdu na vytrhnutí krčních mandlí, což byla moje první a nejhorší operace, jakou jsem zažila. Tři týdny nato jsem se dala do kupy, od té doby jsem se rozplavávala a přemýšlela jsem, že se zkusím dostat zpátky.

Vyhlížela jste ještě Rio?

Myšlenky na něj jsme zavrhli kvůli promrhanému roku a půl. Řekla jsem, že to nemá cenu zkoušet, že se zaměřím spíš na mistrovství Evropy a svěťáky v dálkovém plavání. Vysoké cíle nebyly, trošku jsem padla na dno.

Dodala vám motivaci kvalifikace do Setúbalu, kam jste se nominovala jedenáctým místem při víkendovém Evropském poháru v izraelském Ejlatu?

Když se rozhodlo, že se čeští plavci v Izraeli poperou o dvě místa mezi muži i ženami pro druhou kvalifikaci, řekla jsem si, že nemám co ztratit a ostatním holkám to nedám zadarmo. Cítila jsem padesátiprocentní šanci, ujistil mě v tom i závod Světového poháru v Argentině na deset kilometrů, který mi v únoru vyšel. Nakopl mě, že olympiádu nemusím vzdávat a Setúbal je reálný.

Psychicky jste na takovou výzvu připravená?

Hromada lidí nade mnou zlomila hůl a řekla, ať jdu do důchodu a nechám to mladším. Podkopávali mi nohy,
 i když mi nic neříkali do očí, dozvídala jsem se hodně, což nebylo příjemné. Moje brněnské zázemí mě podrželo. Jak trenér, výživář i psycholog v Kometě mě přesvědčili, že to nemám vzdávat a šance je, což mi strašně pomohlo. Mohla jsem se sesunout a odejít se sklopenou hlavou, ale pro mě je výhra už to, že jsem se dostala na stejnou úroveň jako Jana. Na minulou olympiádu zvládla hned první kvalifikaci a já měla na pět let vystaráno. Teď pořád malé procento na hry vidím, když se všechno sejde.

Jakou šanci na Rio máte?

Musí se sejít všechno, taktické věci a být hlavně první z Češek, to je nedůležitější. Můžu plavat výborně, ale když Jana dohmátne dvě vteřiny přede mnou, je vymalováno. Bude to i vzájemné hlídání, voda navíc bude hodně studená, což nehraje do karet mně ani Janě.

Jana Pechanová se po mateřské pauze vrátila před dvěma lety. Nebýt jejího návratu, máte větší šanci na Rio?

Bylo by to jednodušší, ale neměla bych takovou motivaci, Jana mě táhne výš, než abych se spokojila s málem. Máme zdravou rivalitu, konkurence je potřeba. Když neplavala, zaměřila jsem se na Grand Prix, teď musím řešit i jiné závody.

Jaký máte vztah?

Náš kamarádský vztah se po její mateřské trošku zlepšil, jsme o čtyři roky starší, ale soutěživost je mezi námi pořád velká. Jana je bojovnice a já taky nikomu nedám nic zadarmo. Ve vodě bojujeme proti sobě i ostatním soupeřkám, i když na suchu můžeme být kámošky. Jde o jedno místo, pojede ona, nebo já, nebo taky žádná.

Vám sedí spíš delší distance. Mrzí vás, že na olympiádě chybí závod na 25 kilometrů?

Bohužel na olympiádě není, pro diváky nejde o tak zajímavou disciplínu. Neprosadilo se ani zvýšení počtu závodníků na desítce, nikomu z vyšších míst se myšlenka nelíbila, což je škoda. Byla by větší procentuální možnost, že se tam dostaneme obě.

Co představuje přeorientovat se na desetikilometro­vou trať?

Pro mě je desítka dost náročná, jde o dvouhodinový závod, což je trénink normálního bazénového plavce. Hrozně moc se jich za čtyři roky přesunulo k dálkovému plavání a zkouší to. Konkurence se strašně zvýšila oproti Pekingu, kde byla desítka na olympiádě poprvé. Deset kilometrů je hodně o rychlosti i vytrvalosti, kterou trénují i patnáctistovkaři, přitom mají rychlost. To je příklad Jana Micky. Pro mě představuje rychlost kámen úrazu. Už s tím moc neudělám, chtěla jsem to zkusit před dvěma lety, jenže jsem nebyla zdravotně v pořádku, a teď už není čas. Spíš riskuju, zda to vyjde.

Berete Rio jako poslední šanci na olympijské hry?

Rozhodně. Ve startovní listině jsme s Janou nejstarší, na Evropském poháru plavaly holky okolo dvaceti let. Na Grand Prix jsou starší než já, ale na desítky jsme staré. Aspoň zkušenosti mi pomohly v Evropském poháru porazit mladé holky.

V čem vám pomáhají?

V intuici být v pravý čas na správném místě a nenechat si balík ujet. Správně obeplout bójky, vybrat si místo k napití, mít osahané, kam se postavit na startu, koho se držet. Někdy to však nejde ovlivnit, v Ejlatu jsem ztratila první část balíku. Najednou jsem se nechala obklopit, zapadla jsem mezi mladé a po první bójce byl konec, vedoucí holky odplavaly pryč.

Jak se v tlačenici pod vodou orientujete?

To je náročné. Baby na desítce jsou strašné ranařky a chtějí se pobít. To mi přijde zbytečné, chci bojovat plavecky, a ne se poprat jako v ringu, namlátit si huby. Jenže dálkové plavání je kontaktní sport, jde o něco jiného než v bazénu, kde vás nikdo neomezuje. To je alfa a omega, musela jsem se to učit a pořád tomu moc nerozumím.

Jste příliš hodná?

Nejsem ranařka, nemám to v krvi. Líbí se mi Grand Prix, kde si vše rozdáme plavecky, kdo vydrží. Jenže v desítce se plavkyně mydlí, je pro tvrdší a rychlé baby. Možná jsem s dálkovým plaváním začala pozdě, až před osmi lety.

Schytáte ve vodě hodně ran?

Na startu skočí do vody padesát holek, všude samá ruka, noha, každá si chce vydobýt nejlepší místo a být na čele startovního pole. Většinou se jde po favoritce, bývají tam i zákeřné rány, které umí holky dávat, aby je neviděli rozhodčí, asi se to v některých zemích učí. Někdy chytnu pět ran, ani nevím jak, to vykolejí nejvíc.

Můžete úderům předejít?

Můžu uhnout, jenže jsem na konci balíku a doháním. Nejnáročnější bývá otáčení okolo bójek, kam se všichni snaží vejít co nejkratší cestou. Když je proud, jako třeba v Mexiku, šlo pomalu život, závodník se dostane na lano, odkud se nemůže vymotat. Buď počkáte, nebo potřebujete hodně ostré lokty a ostatní skopat, vybouchat. Jenže neumím rány dávat.

Bála jste se někdy v chumlu plavkyň?

Ze začátku jsem vždy skončila na první bójce, protože jsem se neuměla bránit. Musela jsem se to naučit. Když se najednou rozjede takové hejno splašených ženských, nehlídají si nehty, bouchnou čipem na ruce. Hrozí i rozbití oka, když vás někdo kopne do brýlí, nebo pochroumání prstů, někdo vás trefí loktem do prsou. Hnusné, desítka je prokletá.

Víc jste se však bála zpočátku vodních živočichů?

Dřív jsem měla strašný strach, až jsem se bála otevřít oči. Učila jsem se poznávat vodu, nechala jsem se třeba popálit medúzou. Když jsem se dotkla klacku, myslela jsem, že je to anakonda. Už však nemívám takový šok, že nemůžu plavat.