Po vítězném návratu na domácím šampionátu řeklo dost. Tělo nejlepšího českého badmintonisty Petra Koukala se vzpříčilo svému „majiteli“. Poničené třífázovou chemoterapií z léčby rakoviny varlete ustálo enormní zátěž při únorovém republikovém mistrovství, ale při návratu hráče brněnských Jehnic na mezinárodní scénu mu došel dech a vypovědělo službu.

Máte za sebou první zápasy na mezinárodních kurtech po půlroční pauze. Jak jste s nimi spokojený?
Na turnaj do Rakouska jsem odjížděl vyléčený z velkých zdravotních průšvihů, ale zase s následky chřipky. Čtyři dny jsem ležel v horečkách a dával se dohromady. Začal jsem trénovat až pár dní před akcí. Šlo o můj první test se zahraničními hráči po delší době.

Skončil jste už ve druhém kole…
V rozhodujícím zápase jsem se cítil vyčerpaný. Ve třetím setu jsem byl úplně odevzdaný. Strašně mě vadilo, jak jsem unavený. Po každé výměně jsem se potřeboval vydýchat, bolelo mě celé tělo. Postupně jsem se dostával do depky, měl jsem nechuť ke hraní, které jsme se nedokázal zbavit. Obcházela mě hrůza, že bych vyhrál a ještě ten den večer mě čekal další soupeř.

Pár dní nato jste v Německu na German Open skončil už v prvním kole. Cítil jste se už lépe?
Šlo o extrémně silně obsazený turnaj. Prohrál jsem, ale s dobrým pocitem ze hry. V rozhodujícím setu mi došla rychlost, nedokázal jsem se tak pohybovat. Skončit hned na začátku není příjemné, ale na to, kolik mám odtrénováno, jsem podal nadstandardní vý­kon.

Při obou akcích vám došly síly. Jedná se o projevy následků léčby rakoviny nebo nedostatečné kondice?
Všechno dohromady. Tělo ještě není na plný trénink a výkony připravené. Myslel jsem, že už to tak není, ale turnaje mě upozornily na opak.

Jaké jste našel řešení?
Přemýšlím, jestli nepolevím úplně a nezačnu od nuly, pozvolna. Do tréninků jsem se vrhl s vervou, baví mě. Jen tělo fyzicky nezvládá. Radil jsem se i s lékaři.

Co vám říkali?
Lidé, co si prošli chemoterapiemi, se stejně dlouhou dobu vrací do normálního života. Už jsem přitom po měsíci naplno trénoval, což se tělu asi opravdu nelíbí a teď mi to dává pořádně sežrat. Jdu se proběhnout a najednou se dávím, bolí mě kolena. Jedná se o jasné projevy toho, abych si lehl do postele a dal mu voraz. Po zdravotní stránce musím vše přehodnotit a vrátit se nohama na zem.

Co zvítězí, chuť trénovat nebo odpor vaší tělesné schránky?
Obě možnosti se ve mně perou. Mám strašnou chuť jít se třeba proběhnout, ale uhlídám se a půjdu raději do vířivky nebo na masáž. Uvidíme, jak to půjde časem. Nepředpokládám, že přestanu úplně trénovat, ale možná na nějakou dobu zvolním a uvidím, co to udělá.