Bodrý chlapík se širokými rameny, který do všeho vletí po hlavě. Proto má přezdívku Bagr. Jinak bývalému házenkáři Jaroslavu Konečnému řekne málokdo.

Pro kamarády, bývalé spoluhráče i pro fanoušky znamená „Bagr“ Konečný synonymum pro slavnou etapu československé házené na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. „Dostal jsem přezdívku v Dukle Praha, kam jsem přišel jako kluk z malé dědiny. S ničím jsem se nepáral. Vždycky jsem střemhlav vletěl do soupeřovy obrany a zboural ji. Navíc jsem v jídelně do sebe ládoval obědy lžící, které se na vojně říká bagr,“ usmívá se šestašedesátiletý bývalý reprezentant, který má ve sbírce olympijské stříbro z Mnichova.

Rodák z jihomoravského Měnína měl sportovní kariéru předurčenou snad od sudiček. Hrál výborně hokej i národní házenou. V sedmnácti letech propadl kouzlu mezinárodní házené. „Všichni mi od děcka říkali, že se narodil velký talent. Oba bratři jsou starší a házenou hráli, takže mě dotáhli na hřiště. Na vesnici to tak fungovalo. Starší sourozenci se starali o mladší. Když kluci šli na plac, vzali malého bráchu taky,“ popisuje Konečný svoje začátky.

Do světa velké házené vletěl jako kometa. Urostlý pivot a příležitostně i spojka nejprve zazářil v Telnici u Brna, kde si ho hned všimli i trenéři reprezentace.

Ještě než v devatenácti letech odešel na vojnu do pražské Dukly, měl za sebou premiéru v národním týmu v duelu proti Polsku. Po dvou ligových titulech s Pražany se vrátil do Telnice. „Nejsem žádný voják a chtěl jsem zpět domů,“ vypráví.

Konečný druholigový tým vytáhl zpět mezi československou špičku. Zanedlouho se navíc podepsal pod jeden z největších úspěchů československé házené. Reprezentace totiž v roce 1967 přivezla ze Švédska titul mistrů světa. „Když sportovec nemá štěstí, všechno stojí za prd. Nám se úžasně dařilo. Všichni do jednoho jsme chytili formu jako hrom a byli jsme k neudržení. Franta Brůna pálil ostrými, Vojtu Mareše nikdo neubránil a Franta Arnošt chytal jako blázen,“ poukazuje.

Čechoslováci prošli turnajem bez porážky a ve finále udolali Dány 14:11. Konečný skóroval čtyřikrát. „Hráli jsme dobře. Před mistrovstvím jsme na soustředění měli jako sparingpartnera béčko Dukly Praha. Dokonce jsme s nimi prohrávali a všichni si ťukali na čelo, že zrovna takový tým odjíždí reprezentovat,“ usmívá se s odstupem pětačtyřiceti let.

Cesta do Mnichova

Po slavném šampionátu se uznávaný reprezentant stěhoval uprostřed rozehrané sezony 1967/68 do ambiciózního družstva Karviné, kterému pomohl k historickému prvnímu mistrovskému titulu. Tehdy v mužstvu Baníku působila slavná jména jako Brůna, Raník, Klimčík, Ciner, Konrád nebo Čičmanec. „Odcházelo se mi z jihu Moravy těžko. Kluci z Telnice sice protestovali, že to bylo proti regulím, ale nebylo - reprezentanti měli povolenu výjimku. Přiznávám, mířil jsem tam kvůli penězům a podmínkám. Když už jsem byl v národním družstvu, potřeboval jsem hrát ligu ve velkém týmu, a tím karvinský Baník byl,“ vysvětloval po letech Konečný.

I on se přičinil o slávu karvinského handbalu. „Bratr Vašek tam už tehdy ligu chytal, já šel za ním. Mrzí mě, že Telnice beze mě spadla, ale já byl na vrcholu kariéry, nemohl jsem brát ohledy. V Karviné jsem prožil moc krásné období, celkem čtyři a půl roku ve vynikající partě lidí,“ vybavuje si Konečný. Ostatně - za doby jeho působení v Baníku se v roce 1971 pyšnil trofejí pro nejlepšího házenkáře republiky! Byl pak také u druhého titulu Karviné v roce 1972 a co víc - největší úspěch kariéry na obávaného střelce sedmiček teprve čekal.

Konečný si totiž zajel v roce 1972 do Mnichova pro stříbrnou olympijskou medaili! „Byl jsem tam s dalšími dvěma karvinskými kluky Frantou Brůnou a Arnoštem Klimčíkem. Sešel se nám lidsky výborný tým, Ivan Satrapa, Vláďa Haber, Zdenda Škára, Jirka Kavan, Láďa Beneš, Franta Králík a další. Ale bylo to i tak pořádné překvapení. Ve skupině jsme vypráskali Tunis (25:7), remizovali s Islandem (19:19) a spolu s Východními Němci, kteří nás porazili (12:14), jsme šli dál,“ vzpomíná na postup do semifinálové skupiny Konečný.

Tam se Čechoslovákům povedlo porazit silné Švédy 15:12. „Najednou jsme věděli, že když v posledním utkání porazíme Rusáky, máme minimálně stříbro. Sověti totiž zdolali NDR a tenkrát se ještě na vzájemné zápasy nehrálo. Já jsem proti Rusákům dal všechny trestňáky, náš gólman všechny sedmičky chytil a bylo vymalováno. Postoupili jsme do finále (ČSSR měla stejně bodů jako NDR, ale lepší skóre - pozn. aut.). Jo, s Rusákama na hřiště přišla rivalita. A nejen u nás. Všichni jsme pořád měli v hlavách osmašedesátý rok,“ rozkládá rukama.

U trenérského kormidla tehdy stál legendární Jiří Vícha. „Zase jsme měli vynikající partu jako v Karviné. Jirka Vícha nás stmelil. Moc si ho vážím, je to úžasný člověk,“ povídá na adresu osmdesátiletého kouče.

Jenže všechny výsledky z olympijského Mnichova přehlušily neslavné teroristické útoky. Nad ránem 5. září vnikli do olympijské vesnice ozbrojení palestinští extremisté ze skupiny „Černé září“, kteří zabili dva izraelské sportovce a zbytek výpravy zadrželi jako rukojmí. „Bydleli jsme asi sto metrů od incidentu. Měli jsme strach, když jsme se druhý den o smutné akci dozvěděli. Olympiáda se na chvilku přerušila. Cítili jsme napětí, ale sportovec ze sebe špatné pocity setřepe, když se obleče do dresu,“ vzpomíná.

O pět dní později nastupovali Čechoslováci k finálovému duelu s Jugoslávií. „Nebylo to snadné v takové atmosféře nastupovat, ale chtěli jsme uspět. Soupeř byl ale lepší,“ přiznává Konečný. Jugoslávci vyhráli 21:16, i tak zůstává stříbro z olympiády dosud nejlepším českým házenkářským výsledkem v historii mužských bojů pod pěti kruhy.

Konečný už v Mnichově vedl tým jako kapitán. Roli hlavní postavy družstva totiž převzal po mistrovství světa ve Francii v roce 1970. „Skončili jsme sedmí. Smolně jsme prohráli s Dánskem. Jedno z nejlepších křídel světa Vojta Mareš nedalo snad osm trháků, což se běžně nestávalo. Dal jsem gól, který rozhodčí neuznal a náš kapitán na něj hulákal. Soupeř vzal v chaosu míč a hodil ho do brány. Měli jsme na zlato,“ uvažuje hráč, který po olympiádě přestoupil z Karviné do Brna.

Kapitánovy trable

Olympijské stříbro, ke kterému československou partu dotáhl pozdější brněnský kapitán, vyvolalo doma velký ohlas. „O házené se tehdy psalo hodně. Asi jsme byli docela slavní. Když jsme ovšem jeli z olympiády, celníci si nás nevšimli. S Karvinou nás párkrát na hranicích vysvlékli do naha. To bylo normální. A přitom jsme měli v kapsách prázdno,“ říká.

S bohatým životním příběhem házenkářská legenda nespojuje jen sportovní vzpomínky. „Neměli jsme pití zakázané. Až před olympiádou nám zatrhli pivo a cigarety. V nároďáku nás bylo pět kuřáků. Vícha o nás věděl a vždycky jsme se před ním schovávali,“ směje se.

Konec kariéry Konečného zastihl v dresu Újezdu u Brna, kde dodnes žije. Rok 2007 mu rozklížily závažné zdravotní problémy. Lékaři bývalému reprezentantovi kvůli onemocnění cév amputovali levou nohu. „Deset dní nevím, co se mnou bylo. Nic si nepamatuju. Nikomu to nepřeju. K tomu mi před dvěma lety zemřela žena. V poslední době se mi domů nahrnulo hodně zlého,“ krčí rameny.

Teď muže, který je od roku 2008 v Síni slávy města Brna, ze všeho nejvíc baví vnuci, vnučky a chytání ryb. „Rybaření mě bavilo od děcka. Dám si na vozík kyblík a jedu. Největší úlovek? Lapil jsem metrovou tresku v Norsku. Oba vnuky prut nadchnul taky. Ten mladší chce brát domů každou rybu. Vždycky mu říkám, že ty malé musí pustit,“ culí se.

Na házenou nezapomněl. Svůj oblíbený sport sleduje v televizi i v královopolské hale. „Mám kabelovku, takže se dívám na německou Bundesligu. Jsem letos na mistrovství Evropy zvědavý na Slováky. Mají bezvadný tým. Možná tam provedou nějakou velkou věc. Nám vedle Filipa Jíchy chybí druhá spojka,“ uvažuje na závěr.

Jaroslav Konečný

Narozen: 14. ledna 1945 v Měníně u Brna
Sport: házená
Post: pivot, spojka
Kluby: Sokol Telnice, Dukla Praha, Baník Karviná, KP Brno, Sokol Újezd u Brna
Klubové úspěchy: 4x titul mistra ČSSR (2x s Duklou Praha, 2x s Baníkem Karviná), 1971 – titul nejlepší házenkář Československa
Reprezentační úspěchy: 1967 – titul mistra světa, 1972 – stříbro na OH v Mnichově, v národním týmu odehrál 125 utkání, mezi lety 1971 až 1975 byl kapitán reprezentace
Rodina: má dvě dcery, dvě vnučky a dva vnuky. Před dvěma lety ovdověl