V zelenobílém dresu vybojovala devět domácích titulů, dokonce se v roce 2006 radovala z vítězství v Eurolize. Kapitánka brněnského basketbalového klubu Frisco Sika Brno Hana Horáková si pod trenérem Janem Bobrovským vybojovala sportovní slávu.

K Žabinám neodmyslitelně patří, v jejich barvách letos kroutí už jedenáctou sezonu. „Měla jsem možnost odejít do zahraničí, ale časem jsem si uvědomila, že mi Brno maximálně vyhovuje po všech stránkách,“ tvrdí třicetiletá rozehrávačka.

Věříte na osud?
Já vlastně ani nevím. Beru to tak, že něco daného asi je, ale zároveň může člověk spoustu věcí sám změnit. Takže tak půl na půl. (úsměv)

Za svobodna jste se jmenovala Machová, teď nosíte příjmení Horáková. Hala Rosnička, ve které v dresu Žabin nastupujete už jedenáctou sezonu, leží v ulici Horákova a s ní se kříží ulice Elišky Machové. Víte o tom?
Vyloženě takhle mi to nikdo nepřipomínal, ale jednou jsme si z toho s rodiči dělali srandu. Tohle je ale spíš náhoda, opravdu jen pro pobavení. Nemyslím si, že to má něco společného s osudem.

Ale brněnský dres je vám evidentně souzený. Nikdy jste nepřemýšlela o zahraničním angažmá?
Když jsem byla mladší, tak jsem párkrát vyhrožovala, že půjdu pryč. Postupem času jsem si ale uvědomila, že mi Brno maximálně vyhovuje po všech stránkách. Možná je to ale pouze moje pohodlnost nebo lenost.

Měla jste i přesto příležitosti odejít?
Když mi končila smlouva, tak nějaké nabídky byly, nejzajímavější asi minulou sezonu od Spartaku Moskva. Rozebírali jsme to s manželem, který byl ochotný jít se mnou. Když jsem si ale spočítala výhody a nevýhody, vyšlo mi, že bude lepší zůstat tam, kde jsem spokojená.

To z vás musí mít v brněnském klubu radost.
(usměv) Co si budeme nalhávat, kdybych neměla dobré podmínky, jen těžko bych tady tak dlouho zůstála. Dalo by se říct, že mezi námi vládne oboustranná spokojenost.

Musí se generální manažer Jiří Hamza Friska hodně snažit, abyste byla spokojená?
Dohoda mezi námi je většinou poměrně rychlá. Nemám v tomto velký přehled, ale myslím, že zrovna v Brně jsou v porovnání s Evropou podmínky pro hráčky nastavené na hodně dobré úrovni.

Takže basketbal v zahraničí je pro vás už navždy pasé?
Určitě. Každý klub je specifický, změní se vám život i styl trénování. Nejsem mladá hráčka, která má ambice někomu něco dokazovat. Já už budu hrát maximálně rok nebo dva.

Takže svoji kariéru nenatáhnete jako třeba vaše spoluhráčka Taj McWilliamsová, které je teď devětatřicet let?
(smích) Tak to rozhodně ne. Myslím, že tohle nemá v plánu asi nikdo. Maximálně ještě dva roky, to je strop.

Usadíte se v Brně i po skončení kariéry?
Máme tady koupený byt, spoustu kamarádů, manžel tu pracuje. Nejspíš zůstaneme. Brno není megaměsto ani žádná malá vesnička, prostě akorát.

Letos jste načala jedenáctou sezonu v zelenobílém dresu. Bilancovala jste po uplynulé dekádě?
To nechávám novinářům. Jsem tady stejně dlouho jako Evža (Eva Vítečková – pozn. red.), občas si z toho akorát děláme srandu. Uteklo to hodně rychle.

Na co nejraději vzpomínáte?
Určitě na vítězství v Eurolize (v roce 2006 – pozn. red.), to byl hrozně krásný zážitek. Pro mě jedna z největších radostí, co jsem ve své kariéře zažila.

Máte tehdejší rozhodující zápas nahraný?
Já ne, ale rodiče, ti mi podobné věci schovávají. Normálně se zpětně na taková utkání nedívám, ale zrovna tohle jsem viděla, když ho opakovali v televizi.

Dosáhla jste v basketbalu na spoustu úspěchů. Máte ještě vůbec nějaký sportovní sen?
To vyloženě ne, ale pořád člověk dává basketu spoustu energie a chce vyhrávat. Ráda bych si zahrála v Eurolize Final Four a s reprezentací by bylo super, kdyby se nám vydařilo nadcházejí mistrovství světa, které bude u nás.

Pojďme zpátky k Brnu. Nejste za ty roky už trochu znuděná?
Na jednu stranu ano, třeba když děláme na tréninku stejné věci. Ale kádr se furt točí, člověk se musí pořád s někým sehrávat, to je výhoda.

Jste kapitánka týmu, která toho má v klubu hodně za sebou. Nemůžete říct trenérovi, že nebudete dělat věci, které vás nebaví?
(smích) To v žádném případě. Jsem starší člověk, bolí mě koleno nebo záda, některá cvičení proto vynechávám. Ale nikdy bych si nedovolila říct, že nepřijdu na trénink.

Jak vůbec vycházíte s trenérem Janem Bobrovským?
Myslím, že naprosto v pohodě. Když mám problém, normálně za ním zajdu. On se nám snaží pomáhat ve všem, řeší i věci mimo basketbal.

Přece jenom je to ale jiná generace, navíc má svéráznou povahu.
Náš kouč má hlavně velkou autoritu. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by družstvo nemohlo pořádně fungovat. Když se někomu na tréninku nechce makat, zařve a všechno se pořádně rozjede. Je ale fakt, že některé mladší holky se dlouho rozmýšlí, než za ním s něčím přijdou. (úsměv)

Nezkouší řešit své požadavky přes vás?
To ne, jen týmové věci tlumočím já jako kapitánka. Trenér je v tomhle v klidu, člověka vyslechne, něco si k tomu řekne. Když může, tak problém vyřeší. Já se pana Bobrovského vážně nebojím, to možná na začátku, když jsem do Brna přišla jako vyjukaná holka.

A vybojovala jste pod ním devět titulů. Celkem Brno drželo v domácí soutěži sérii třinácti triumfů v řadě. V loňské sezoně vás ale zaskočilo pražské USK, když ovládlo finálový souboj.
Hrály jsem opravdu hodně špatně. Řekla bych, že jsme se tehdy porazily vlastně samy.

Dostaly jste teď novou motivaci jim porážku oplatit?
Ani ne, myslím, že se toho moc nezměnilo. USK posiluje delší dobu, už dva tři roky se na zápasy s ním připravujeme jako na Euroligu. Je to lepší i pro diváky, ostatní utkání jsou svým způsobem nudná.

Kdo je momentálně lepší?
Když podáme standardní výkon, tak určitě my. I když ony by asi řekly to samé. (úsměv) Loni USK nemělo co ztratit. Jenže je třeba říct, že oni dosahují úspěchu na úkor českých hráček. Ty tam nedostávají vůbec prostor. A to je smutné především kvůli reprezentaci.

Tu v září čeká mistrovství světa v domácím prostředí. Jak se na to těšíte?
Moc, po mnoha letech zažiju zase něco jiného. Nejen, že to bude u nás, ale navíc máme nového kouče (Lubor Blažek – pozn. red.) i jiný realizační tým. Bude to zpestření se vším všudy.

Jak vycházíte s trenérem Blažkem?
Známe se dobře z doby, kdy dělal u nároďáku asistenta panu Bobrovskému. Cvičení, která do nás na tréninku tlačil, se dala použít rovnou v zápase, což mně vyhovovalo.

Do základní skupiny dostala Česká republika Rusko, Argentinu a Japonsko. Co jste si po losu říkala?
Nic zvláštního. Sejde se šestnáct nejsilnějších týmů na světě, soupeře si fakt vybírat nejde. Dáme do toho všechno a uvidíme, kam se nám podaří dojít.

Vyřazovací část turnaje se nakonec nebude hrát v Brně, ale v Karlových Varech. Vidíte v tom problém?
Můžu v tom vidět cokoliv, ale nic s tím nenadělám. Je to škoda kvůli divákům. Jsem si jistá, že v Brně by halu bez problémů zaplnily, ve Varech tomu tak být nemusí. Navíc je to město na kraji republiky. Pochybuju, že se všichni sbalí a pojedou tam přes celou zemi.

Úvodní zápasy bude česká reprezentace hrát v brněnské hale ve Vodově ulici. Jak rychle si zvyknete na nové prostředí?
Už tam máme něco za sebou. Samozřejmě Rosnička je třeba pro mě útulnější, ale myslím, že pár tréninků postačí, abychom si zvykly.

Bude pro vás mistrovství světa poslední akcí v národní dresu?
Vždycky záleží hlavně na zdraví, proto nic takhle dopředu neplánuju, ale zdá se, že tomu tak bude.