Moji rodiče dřív spílali svým učitelům ve škole, proč je učili ruštinu a ne angličtinu. Že jim to k ničemu není. Já jsem se jako malý jen smál, když jsem viděl některá slova v azbuce a poslouchal rodiče, když je četli. Na světovém šampionátu dráhových cyklistů v běloruském Minsku mě úsměv rychle přešel. Angličtina je sice celosvětový jazyk, jenže cestujete-li po sněhem zapadaném Minsku, moc vám nepomůže.

Když jsme si půjčili auto a koupili mapu, pomyslel jsem si, že máme vystaráno. To jsem se šeredně mýlil. I když bydlíme v hotelu v centru Minsku, cesta na nepříliš vzdálený velodrom se proměnila v pořádné dobrodružství. Ono totiž není jednoduché navigovat, když neumíte azbuku. Pro vyznavače latinky ruská výslovnost s azbukou moc nesedí. Prostě písmena nekorespondují s tím, co slyším. A než se podívám, zda obrázky sedí, jsme už daleko za požadovanou odbočkou.

Navrch se běloruské názvy neshodují s ruskými, kterými je popsaná naše mapa. Takže se jen pomalu sžívám s tím, že písmena R či B neznamenají to, na co jsem zvyklý. I proto českým reprezentantům přeju „Udača", neboli „Hodně štěstí"!