Česká kóje mi letos v běloruském Minsku připadá trochu rozpínavá. Třináct závodníků s doprovodem (i když všichni tu naráz nejsou) se na plochu o velikosti přibližně dvaceti metrů čtverečných moc nevejde.

A tak se česká kola houpají na stojanu v sousedícím zázemí Mexičanů, kterých je dohromady tak pět a pořád se usmívají, masáž a rozjíždění na válcích se uskutečňuje ve výsostném území Kazachstánu. Odpadkový koš zase česká výprava využívá běloruský.

Ale nikdo si nestěžuje, takhle to ve světě dráhové cyklistiky chodí. Sem tam si zase někdo zajde za českým mechanikem pro klíč na kolo nebo nahustit galusku. Jako naposledy člen německého štábu. Ten když si všiml, že měřítku atmosfér schází plastový kryt, bez mrknutí oka s jedním přispěchal.

Jen na té dráze si národy nic nedarují…