Závody Světového poháru v dráhové cyklistice sleduje a komentuje přímo z Berlína Jaroslav Kára.

Sedřená kůže, potlučené tělo, ale také zlomeniny, otřes mozku. Když se dráhaři střetnou v šedesátikilometrové rychlosti, není o co stát. V takových chvílích vždy oněmí i velodrom, ten berlínský není výjimka.

Říkal jsem si, že jako novináři mi žádná nehoda nehrozí, jsem uvnitř velodromu, kde cyklisté jen opatrně projíždějí, maximálně se vám stane, že se leknutím při startovním výstřelu polijete kávou.

Jako píšící novinář můžu být v klidu. Na rozdíl od fotografů.

Už jsem viděl kolegy ze zahraničí, kteří na poslední chvíli uskočili před padajícími závodníky a jejich letícími koly, přitom mají jen zlomek sekundy, aby zareagovali. Ovšem náročnost fotografické řehole jsem poznal také mimo dráhu.

Dost mě zarazilo, když se můj český parťák s foťákem Martin Straka ptal na náhradní tričko. Pak ukázal roztrženou košili… Přemýšlel jsem, kdo ho srazil, že se svezl po zádech takovým způsobem, aby ji rozerval.

Ale vyvedl mě z omylu. Na rozdíl od nás „klapálků“ do počítače musejí fotografové zapojit větší množství svalů, aby při držení těžkého objektivu vyfotili nejlepší snímky. Právě z tohoto pnutí vznikla Martinova košilová nehoda.

I tady jsme naštěstí došli k vysvětlení. Na vině není mnohdy zběsilá rychlost kol, které sleduje, nýbrž jeho záliba v plavání. Zádové svalstvo totiž v jeho případě už přerostlo velikost košile. Tak si většinu dlouhého sobotního dne ve vyhřáté berlínské hale užil v mikině s dlouhým rukávem.