V osmatřiceti letech se rozhodl. Další sezonu už s extraligovým RWE nenačne. A přijal nabídku na asistenta trenéra. „Ale nákolenky na hřebíček ještě nevěším. Stále s klukama absolvuju dvě třetiny tréninku jako hráč,“ usmívá se jeden z nejlepších českých volejbalistů posledních dvou dekád.

Do haly teď budete chodit jako trenér, ne jako hráč. Je to velká změna?
Trochu jo. Už jsem dobrovolně odešel ze šatny áčka. Nechtěl jsem jim rušit hráčské prostředí. Vím, že se kluci po zápase chtějí pobavit, a rozhodně k tomu nepotřebují uši trenéra ani asistenta. Takže jsem si sbalil svých pět švestek a odstěhoval jsem se nahoru. Šatnu juniorů mám v době tréninků pro sebe.

Ještě něco bude jinak?
Zas tolik se toho nezměnilo. V posledních dvou letech jsem byl kapitán, který je vlastně mezistupeň mezi kabinou a trenérem. Posun do asistentského místa je logický, klub mi místo nabídl, já je rád přijal.

Bylo těžké skoncovat s kariérou?
Nerozhodl jsem se ze dne na den. Už jsem se na konec trošku připravoval. V únoru jsem si podal přihlášku na sportovní fakultu v Olomouci, obor management sportu a trenérství. V duchu jsem si říkal, že jako hráč brzy skončím. Naštěstí teď skombinuju školu, asistentství a nevylučuju, že se ještě na hřišti objevím. S klukama dvě třetiny tréninku makám jako hráč. Pokud se někdo zraní, nebo hráči vypadnou z formy, není vyloučené, že na hřiště skočím ze zálohy.

Takže nejste ten typ, který by řekl: Už se nikdy nevrátím?
Dlouhodobější návrat? To už prostě nejde. Ale je možné, že se ještě v sezoně na palubovce objevím a budu mít z každého balonu radost jako v předešlých letech. Čím víc příležitostí máte, tím víc si je užíváte.

Martin Hroch se teď promění také na vysokoškoláka.
Dálkové studium má výhodu, že tam budu jezdit jen tři dny v měsíci. Jsem zvědavý, jak to půjde. Zápis máme až 1. října. Jediné, co jsem zatím udělal, byly přijímačky.

Nebojíte se haldy knih?
Vysokou školu už jsem studoval někdy před sedmnácti lety. Ale to byla jiná situace. Neměl jsem rodinu. Takže uvidíme (úsměv).

Kromě trenérského asistenta budete pomáhat klubu i v marketingu. V čem to spočívá?
Je před námi hodně práce. Doba je těžká, krize doléhá na všechny a je na nás, abychom přivedli do haly pár diváků navíc. Musíme je přesvědčit, že volejbal stojí za to. Výkonnost družstva oproti loňsku půjde určitě nahoru. Budeme se spoléhat na kolektivní výkon všech mladých kluků, podpořený zkušeným liberem Martinem Pipou nebo nahrávačem Tomášem Hollým z Bratislavy. Vzhledem k tomu, co se děje v ostatních extraligových klubech, výsledky a výkony Brna budou podle mě letos lepší než loni .

Klub loni musel snížit rozpočet a čelil krizi dříve než ostatní. Může mu to letos prospět?
Brno ohlásilo problémy daleko dříve než ostatní. Na ty kluby krize doléhá teď, a proto se v ní plácají. Nám letos kádr zůstává v podstatě stejný. Odešel jen Diviš do Aich/Dobu. Na stabilitě budeme stavět. Kladno spadlo do problémů po hlavě, trable řeší i Ústí.

Pojďme k vaší kariéře. Jak jste přičichl k volejbalu?
Jsem původem z Olomouce. Začal jsem tam ve středisku vrcholového sportu. Vyrostla tam spousta výborných volejbalistů jako Pavel Řezníček, Martin Demar nebo Marek Pakosta. Začátky nebyly jednoduché. Trenér na mě v žácích vždycky ukázal a říkal: Tak se to dělat nemá.

Takže jste nebyl talent od přírody?
Řeknu vám perličku. Někdy ve druhé třídě si učitelka zavolala rodiče a řekla jim: Podívejte se, Martin ten tělocvik vůbec nezvládá. Nebylo by špatně, kdybyste s ním zašli za doktorem a požádali si o zproštění od tělocviku. Měl jsem problémy s výškou i s dýcháním. Byl jsem astmatik. Jezdil jsem do ozdravoven, v nichž jsem trávil třeba tři měsíce v roce. Ale časy se mění. Je vidět, že ze všeho se dá dostat.

Z Olomouce jste se přes Prahu dostal až do pověstné Odolené Vody…
Na jaře 1993 jsme těsně po rozdělení ligy získali první český titul. Můj jediný mistrovský.

Dala vám Odolena Voda hodně zkušeností do následné kariéry?
Měli jsme tam vynikající družstvo se skvělým zázemím díky Aeru Vodochody, které nad klubem drželo patronát. Dokonce nám dávalo k dispozici dvacetimístné letadlo na delší cesty. To byla rarita. (smích) Lidi z fabriky chodili každý den kolem naší haly. Město volejbalem žilo. Vyhráli jsme, co se dalo. Český titul i národní pohár a také Interligu, což byla obdoba dnešní Středoevropské ligy. Hrál v ní třeba Záhřeb nebo CZ Bělehrad.

Ale z Odolené Vody jste se vrátil do Olomouce a třetí ligy. Proč?
Pro spoustu trenérů to bylo nepochopitelné. Šel jsem tam na školu a zpátky k rodině. Jako reprezentant jsem hrál třetí ligu. I tak jsem odjel na kvalifikaci mistrovství světa v Paříži. To byl můj odrazový můstek do Francie.

Ve Francii jste strávil jedenáct let. Co vám dala?
Kromě jazyka a volejbalových zkušeností mi utkvěla v paměti hlavně spjatost všech sociálních vrstev se sportem. Je neuvěřitelná. Fandí vysokoškoláci přes politiky, kteří to podle mě nedělají tak účelově jako v Česku, až po nejnižší vrstvy. V sobotu třeba na ulici potkáte popeláře, on vás zdraví a ukazuje prstem, že jste vyhráli.

Čím to, že na sport pohlíží jinak?
Neberou ho jako přítěž společnosti, ale jako vizitku. Dospělí i děti. A sportovci to společnosti vrací různými promočními akcemi na školách, podpisovkami, exhibicemi a podobně. Dokonce jsme jednou otevírali tělocvičnu ve věznici.

Cože?
Byli jsme pozvaní do věznice v Rennes, kde seděly ženy, které měly na svědomí i vraždy. Tělocvičnu jsme otevřeli, udělali ukázkový trénink a pak jsme za jednu hodinu měli trestankyně zasvětit do tohoto sportu.

To jste se nebáli?
Respekt jsme měli určitě. Když vcházíte do věznice, zabaví vám všechny ostré předměty včetně občanek. Mohli jsme si nechat akorát šňůrky do bot. Nesměli jsme vzít ani síť na balony. Vrátnicí jsme prošli jen jako volejbalisti s nákolenkami. Po první půlhodině jsme se nějak osmělili. Ale báli jsme se my, zato trestankyně byly nažhavené (smích).

Zajímavá historka.
Takové akce jsou ve Francii normální a nikdo nad nimi ani nemrkne. Bylo to tak naplánované a nesmí se zapomínat, že kluby dostávaly 60 až 70 procent rozpočtu z kraje. Vzájemná navázanost funguje. Tady kolikrát řeknete družstvu: Musí se jít tam a tam a kluci ohrnují nos.

Když se ohlédnete za svou bohatou kariérou, jste spokojený?
Na klubové úrovni bylo jednoznačně nejlepší angažmá v Montpellier, kde jsem strávil krásných pět let. Pohybovali jsme na špici francouzské Pro A. Hráli jsme třikrát evropské poháry a dostali jsme se do čtvrtfinále. Setkal jsem se s vynikajícími hráči. Všechno v klubu šlapalo, jak mělo.

Zářil jste i v národním týmu…
Hrál jsem čtyřikrát na mistrovství Evropy a jednou na MS. Nejvýš bych posunul evropský šampionát ve Vídni v roce 1999, kdy jsem jako kapitán dovedl tým ke čtvrtému místu. Dva roky zpátky jsme byli šestí na Evropě v Holandsku. Tam to pro mě bylo nejlepší individuálně, ale ne kolektivně.

Mrzela vás hodně „bramborovka“?
Určitě. Já osobně jsem si myslel, že jsme se o medaili mohli porvat. Po dlouhých letech jsme se dostali do semifinále, ale následné zápasy s Jugoslávií a Ruskem neměly z naší strany takovou kvalitu a nasazení. Ale i tak čtvrté místo zůstane tím nejlepším, co jsem za dvacet let profi kariéry získal.

V roce 2005 jste se z Francie vrátil do Česka. Proč jste zvolil Brno?
Nevyšla nám poslední sezona v Dunkerque. Kdyby byla úspěšná, asi by celý mančaft zůstal. Takto museli všichni cizinci odejít. Už se mi nechtělo brát angažmá na rok a stěhovat celou rodinu. Děti už nebyly mimina. Při stěhování vždycky brečely. Musely jsme hledat nové školy, doktory. Brno mi nabídlo smlouvu na tři roky a já neváhal. Mám tu postavený domek, a tak jsme se rychle domluvili.

V Brně jste v roce 2007 zažil i zázračný postup přes Ostravu ve čtvrtfinále play off. Jak na to vzpomínáte?
V té době byla hala opravdu naplněná. Prostředí tu bylo úžasné. Věřím, že v následujících dvou letech bude atmosféra podobná.

Jste rád, že jste mohl završit kariéru právě v Kounicově ulici?
Určitě. Vždycky jsem si říkal, že pokud se vrátím ze zahraničí tak jedině do Brna. Nikdy jsem nebyl příznivcem toho, abych jezdil hrát třeba do Rakouska. Příčí se mi to. A letos? Už jsem naskočil do loďky a přeplaval na druhý břeh. (úsměv)

Chyběl vám v kariéře nějaký úspěch?
Asi nějaká reprezentační medaile. Kdyby mi doma něco cinkalo na zdi, vůbec bych se nezlobil. Nevyšla nám účast na olympijských hrách. To by taky bylo hodně zajímavé.

MARTIN HROCH

Profese: volejbalový blokař
Narozen: 23. března 1972 ve Šternberku
Výška: 202 cm
Váha: 98 kg
Hráčská kariéra: VŠ Praha, Olomouc, Odolena Voda, Grenoble, Rennes, Montpellier, Saint Brieuc, Dunkerque, Brno
Největší úspěchy: 4× účast na ME (4. místo v roce 1999 ve Vídni), 1× na MS, 2× čtvrtfinále evropského poháru CEF (Montpellier)
Rodina: manželka Markéta, dcery Veronika a Tereza
Zajímavost: V sezoně 1995/96 byl druhým nejlépe bodujícím borcem ve francouzské Pro A