Kdo jsou nejlepší dálkoví běžci světa? Keňané a Etiopané. Od útlého dětství si mnohakilometrovou cestu do školy zrychlují během. Za pár let pak tuto zkušenost „prodají" třeba na olympiádě. Podobný recept kdysi nevědomky okoukal i Jihomoravan Bohumír Zháňal.

Žil v Hruškách na Břeclavsku. Příbuzní bydleli v okolních vesnicích, a tak mladý Zháňal vždycky pelášil přes pole. „Ve fotbale jsem hrával středního záložníka a běhal jsem od branky k brance," připomíná svůj nevyčerpatelný fyzický fond.

Jenže slávu si užil později bez míče. Na přelomu padesátých a šedesátých let v Československu neměl konkurenci na tratích tři a pět kilometrů.

Než se však dostal na olympiádu do Říma a na dvě mistrovství Evropy, prošel si mnoha těžkostmi.

Třeba když místo sportování při vytouženém studiu na brněnské Veterinární a farmaceutické univerzitě musel nastoupit na vojnu k pomocným technickým praporům, kam se posílaly „politicky nespolehlivé osoby". „Trénoval jsme aspoň tak, že jsem běhal na kasárenském dvoře. Ale uspěl jsem i na nějakých vojenských soutěžích," popisuje nešťastnou vsuvku nadějné kariéry.

Jako švandrlíkovský „černý baron" se podíval do povrchových dolů v Mostě i pod zemi v Orlové. Nakonec borce, který svými vytrvaleckými schopnostmi udivoval už od svých studií na břeclavském gymnáziu, zachránil kamarádův otec. Vysoce postavený funkcionář. „Přišel dopis z ministerstva a já po půl roce odjel domů. Na začátku září jsem se vrátil na ústav tělesné výchovy. Dokončil jsem jej, i když byli spolužáci o semestr napřed," vzpomíná nyní jedenaosmdesátiletý Zháňal na své přerušované studium.

Tehdy to nevypadalo na vrcholovou sportovní kariéru. Umístěnka na základní školu do vesnice u Zlína neslibovala ideální možnosti přípravy. „Po čtyřech dnech jsem zašel na krajský národní výbor, že chci někam, kde můžu trénovat. Funk-cionář mi zařídil dva poloviční úvazky. Učil jsem ve škole ve Zlíně a zároveň byl jeho asistent. Takže se ze mě stal poloprofesionál," směje se.

V reprezentaci

Psal se rok 1955 a reprezentační trenéři už měli jméno Zháňal nějakou dobu v notýsku. „Na Velké ceně Gott-waldova jsem doběhl třetí za dvěma dukláky. To se cenilo. No a pak už jsem závodil v mezistátním utkání ČSSRNizozemsko," popisuje svůj skok mezi elitu.

Úspěchů si všimli i v jeho Hruškách, a soudruzi z národního výboru mu poslali diplom pro úspěšného občana obce. „Já ho s hrdostí odmítl. Byli to lidi, kteří mi napsali špatný kádrový posudek," upozorňuje na svou odvahu.

Pak to šlo rychle. Zháňal sbíral na tři kilometry překážek jeden domácí titul za sebou. V roce 1959 se dostal na další reprezentační akci do Sovětského svazu. „Moskva žila mezistátním utkáním mezi Sověty a Američany. Dva nejlepší steeplaři z každé země si to měli rozdat na dráze. Aby jich nebylo málo, přidali další běžce, mezi nimi i mě," usmívá se.

Byl z toho šok. Zháňal si v taktické bitvě nechal nejvíc sil a Rusy i Američany předběhl. V té době čtvrtým nejlepším časem světové historie. Tento kousek právem považuje za největší úspěch kariéry.

To už měl za sebou i start na mistrovství Evropy ve Švédsku. I tam si užil překvapení. „Měli jsme dost času se rozkoukat. Připadali jsme si jako v Jiříkově vidění. Nejlepší suvenýr byla sada malých Coca-Col. Z té měli doma všichni obrovskou radost," ukazuje rozdílnost tehdejší doby a současnosti.

Smolná olympiáda

V roce 1960 se podíval i pod vlajku s pěti kruhy. V Římě mu ale výraznější úspěch utekl. Nepostoupil z rozběhu. „Bylo to o prsa. V závěru jsem nezachytil nástup Angličana Chapmana," popisuje Zháňal, kterému známí neřeknou jinak než Bob. „Po válce všichni ve škole přesedlali z němčiny na angličtinu. Naše učitelka, Židovka, se vrátila z exilu v Kanadě a hned mě tak pojmenovala. A ono se to chytlo," připomíná „přejmenování".

O další olympiádu v Tokiu jej připravil zánět achilovky. Přitom byl v nejlepší formě. „Pak už jsem vůbec nemohl do treter. Dělal jsem jen nějaké přespolní běhy," povídá o konci své vrcholové kariéry v roce 1963.

U sportu pochopitelně zůstal. Na tratích, kterým rozuměl nejlíp, dělal reprezentačního trenéra. Navíc vedl zlínskou katedru tělesné výchovy. „Po revoluci jsme založili vysokoškolský sportovní klub. Máme čtrnáct oddílů, já je organizačně zaštiťuju," hlásí stále aktivní Zháňal.

Jeho jméno pořád dobře znají nejen aktivní sportovci na Zlínsku, ale také ti budoucí v Podluží. Hrušky na jeho počest každý podzim pořádají běh pro děti z dvanácti obcí regionu. A Zháňal tam na oplátku zve nejzářivější tváře české atletiky. Na prvním ročníku byl desetibojař Tomáš Dvořák, který se velmi divil, když dostal víno z Hrušek. „Překvapilo ho, že jde dělat i z tohoto ovoce," směje se Zháňal.

Pětkrát za sebou se na jih Moravy dostavila i oštěpařka Barbora Špotáková. „Po zlatém hodu v Pekingu se jí v televizi ptali, jaký bude její program. Řekla, že dvě zlaté ligy a pak Běh Boba Zháňala. V Londýně řekla to stejné, což mě moc potěšilo," dodává jihomoravský rodák, jehož letos čeká už patnáctý ročník běhu.

Bohumír Zháňal

Narozen: 17. října 1931 v Moravském Žižkově (81 let)
Sport: atletika
Bydliště: Zlín
Největší úspěchy: účast na OH (1960 v Římě), 2x účast na ME (1958 ve Stockholmu a 1962 v Bělehradě), účast v 26 mezistátních utkáních, dvakrát překonal československý rekord na 3000 metrů překážek (1963), sedminásobný mistr Československa
Rodina: manželka Dana, syn Petr
Zajímavost: za svůj největší úspěch považuje vítězství na Memoriálu Znamenských v Moskvě v roce 1959, kde zaběhl tehdy čtvrtý nejlepší čas na světě