Už ve středu vstoupí s brněnskými parťáky Pavlem Kelemenem a Davidem Sojkou do týmového sprintu, ale jeho vrchol přijde o den později v keirinu. Disciplíně, v níž ovládl mistrovství Evropy, dva závody a jako první český cyklista celkové pořadí Světového poháru, vede i světový žebříček.

Takovou medailovou naději český sprint neměl poslední dekádu. „Je to pro mě obrovský skok, byl jsem zvyklý na čtvrtá, pátá, šestá místa, nevěřil jsem, že se to někdy překlopí, i když asi proto jsem vytrval. Nechci však usnout na vavřínech, trénuji dál a myslím, že se ani nechovám jako nějaký namistrovaný blbeček,“ uvažuje nahlas Bábek.

To jistě nechová. V zimě měnil trenažér pouze za fat bike. Sněžné kolo s extrémně tlustými plášti, s nimiž se brodil sněhem. Rychlost trénoval při jízdě na silnici za autem, jemuž se předním kolem tiskne na nárazník. Rekord má 125 kilometrů v hodině. „Dřív jsem se bál, ale jak člověk stárne, je to jedna z věcí, na kterou si zvykne, otupí. Musí spoléhat na řidiče, což je většinou trenér, představuje oči, zatímco jsme zalehlí za nárazníkem, který brousíme. Naučíte se, že se skoro nic nestane, i když párkrát jsem se málem sundal,“ líčí.

Středeční program
Mistrovství světa dráhových cyklistů v Hongkongu otevře pro české barvy týmový sprint mužů, ve kterém se zástupci České republiky představí poprvé po čtyřech letech. Trojice brněnské Dukly Pavel Kelemen, Tomáš Bábek a David Sojka vstoupí do kvalifikace okolo půl druhé odpoledne středoevropského času. Po nich zasáhne do scratche žen Lucie Hochmann.

Teď vítězí, má toho však dost za sebou, nejen porážky na dráze, ale také nepřízeň osudu, když před šesti lety po srážce s autem lékaři ani nepočítali, že bude bez omezení chodit. „Asi jsem musel dospět a zjistit, že něco chci ve sportu dokázat. Předtím mě kolo taky bavilo, ale neměl jsem myšlenky, že můžu být šampion. Chtělo to pár dílčích úspěchů, které mi otevřely oči, za což jsem vděčný,“ sděluje brněnský dráhař, jehož vzor je sir Chris Hoy.

Na úsvitu kariéry rozhodně nepřipomínal budoucí hvězdu. Před deseti lety s ostatními parťáky ani nevydržel na tréninkovém kempu na Mallorce. „Měl jsem skupinku extrémně nevychovaných bledých tváří s nemožnou morálkou. Výcvikáč byl asi tři týdny a kluci odletěli v půlce domů, že se jim stýská,“ popisuje tehdejší kouč a nyní vedoucí trenér brněnské Dukly Svatopluk Buchta.

Tehdy devatenáctiletý Bábek šampionát nesledoval ani z tribuny, raději s ostatními vyrazil na vyjížďku v autě. „To jsem si pomyslel, že z toho borce nic nebude,“ vzpomíná Buchta.

Jeho domněnku utvrdila situace o rok později, když se na Grand Prix v Chotěbuzi bál soutěžit v dodatečném keirinu. „Tomáš mě přemlouval, že nechce jet. Myslel jsem, že dál to dotáhne Denis Špička. O to jsem radši, že je Tomáš náš lídr a ostatní se mají kam škrábat,“ pochvaluje si bývalý mistr světa Buchta.

Strach z keirinu opadl, Bábek do závodů nastupuje mnohem odvážněji a soupeři ho respektují. „Keirin je nejnebezpečnější disciplína na dráze, bál jsem se pádu, byl jsem měkký. Časem se to otočilo, patrně s příchodem zkušeností. Každý si sice na startu řekne, možná se rozsekáme, ale skokani na lyžích se taky bojí, strach se musí překonat,“ podotýká jezdec.

Vzhůru ho nakopla také vhodně namířená zlost, kterou pocítil, když se nedostal na olympijské hry v Riu de Janeiro, kam odcestoval Pavel Kelemen. „První impulz bylo mistrovství Evropy v Grenchenu, kde jsem v keirinu skončil šestý. Zklamání jsem si chtěl vynahradit. Pak nevyšla olympiáda, ale cítil jsem, že může být dobře,“ říká cyklista, jenž si chce spravit chuť na hrách v Tokiu.

Duhový dres v Hongkongu představuje nejsilnější motivaci Bábka, který má šanci také v nedělním kilometru s pevným startem, v němž rovněž vede světový žebříček. Úspěchy pozvedá dráhovou cyklistiku, která v Československu vždy měla lesk. „Chci se dostat do finále keirinu a tam budu bojovat tak, abych přivezl medaili. Sním o duhovém dresu, co má Svaťa, ale keirin je nevyzpytatelná disciplína. Na jednu stranu ji mám strašně rád, na druhou nenávidím,“ dodává dráhař.