Už před odletem do Japonska se brněnský dráhař cítil ve velice dobrém rozpoložení a doufal v úspěch, výsledek závodu ale překonal všechna očekávání. Úvodními koly projel Daler jako nůž máslem a v semifinále si "vychutnal" Dána Prebena Isakssona. V souboji o zlato na něj čekal Giorgio Ursi z Itálie.

Vrchol soutěže se zpočátku vyvíjel lépe pro italského reprezentanta, avšak zhruba v polovině závodu se karta začala obracet. Daler zaútočil, smazal desetimetrovou ztrátu a dvě kola před koncem již bylo zřejmé, že zlato míří do Československa. Psal se 17. říjen, když země oslavovala svého prvního cyklistického olympijského vítěze.

První kroky kariéry Jiřího Dalera byly spojeny s brněnským Favoritem. Do tohoto oddílu, jenž preferoval dráhové disciplíny, přestoupil chvíli poté, co jako šestnáctiletý mladík začal se závoděním ve Slavii Žabovřesky. Na silničáře měl prý příliš svalnatou postavu.

Na oválu se postupem času stal jeho disciplínou číslo jedna individuální stíhací závod na 4000 metrů. "Domníval jsem se, že je to jediná olympijská soutěž, kde se mohu prosadit," objasnil později Daler svou volbu. Výsledky mu daly za pravdu.

Už jako člen brněnské Dukly se vypracoval do světové špičky a tokijským triumfem, jehož dosáhl jako čtyřiadvacetiletý jezdec, se odrazil do vrcholných let své kariéry. V letech 1965-67 ve stíhačce vybojoval stříbro a dva bronzy z MS, jednou skončil třetí v závodě družstev. V testovacích závodech v Mexiku překonal světové rekordy na tratích 4 a 5 km.

Občas Daler pokoušel štěstí i na silnici, což v éře dvojnásobného Krále čs. cyklisticky (1966 a 1967) nebylo běžné, ale na mezinárodním poli výraznějších úspěchů nedosáhl. Závodil třeba právě i na hrách v Tokiu, kde obsadil 65. místo.

Po ukončení aktivní činnosti zůstal mnohonásobný mistr republiky věrný cyklistice. Začal trénovat v centru talentované mládeže v brněnském Favoritu. V minulosti vedl také seniorská reprezentační družstva silničářů a dráhařů.