Naposledy lezecký svět okouzlil minulý týden. V čínském Čching-chaj poprvé startoval na vrcholné seniorské akci a stal se vicemistrem světa. Navíc v královské disciplíně lezení na obtížnost.

„Je v tom obrovský kus svobody, jenom lezec a skála, nic víc,“ popisuje největší český talent svůj životní koníček a poslání.

Jak se cítíte, když se vám na krku houpe stříbrná medaile ze seniorského mistrovství světa?
Je to skvělý pocit. Vůbec jsem před mistrovstvím světa nevěděl, co mám čekat. I když jsem vylezl těžké cesty na skalách, závody a umělá stěna jsou přece jen něco jiného.

Takže se závodí jen na umělé stěně?
Samozřejmě se leze i po skalách, ovšem oficiální závody probíhají pouze na umělé stěně. Lezec musí dosáhnout konce bez pádu a pouze s použitím chytů, které poskytuje stěna. To samé platí i na skalách, lano se používá pouze k jištění, nikoli k postupu vzhůru.

Sportovní lezení má více disciplín. V Číně jste byl stříbrný v nejprestižnější disciplíně lezení na obtížnost. Můžete vysvětlit, v čem spočívá?
Na závodech se soupeří v těchto disciplínách: obtížnost, bouldering, rychlost. Na obtížnosti se postaví těžká cesta a lezec musí vylézt co nejvýše. V boulderingu se leze bez lana do malé výšky, přičemž cesty, kterým říkáme bouldery, jsou v každém kole minimálně čtyři. No a rychlost je jednoduchá: na relativně lehké cestě se leze co nejrychleji.

Vraťme se ještě k čínskému závodu. Prohrál jste pouze se Španělem Patxim Usobiagou. Jak vůbec vypadá finále mistrovství světa?
Leze osm lidí a každý má jeden pokus. Trvá to zhruba čtyřicet minut. Závodník má časový limit osm minut, ale většinou každý spadne dřív. Je to fyzicky náročné hlavně na prsty a předloktí, ovšem důležitá je i práce nohou. Psychicky to v Číně bylo taky hodně složité, protože jsem lezl jako poslední a podle řevu diváků jsem věděl, že na vítězství musím dát top, tedy vylézt cestu až úplně nahoru. Nervozita zapracovala v posledním kroku a poslední chyt jsem pouze tečoval.

Myslíte během závodu ještě na něco jiného, nebo se plně soustředíte na stěnu, respektive skálu?
Při samotném lezení myslím pouze na následující krok, nic jiného nemá v hlavě místo. Jinak v průběhu závodů je někdy lepší lezení na chvilku vypustit z hlavy, člověk je pak méně nervózní.

Na skalách jste zvládl stovky cest s vysokou obtížností. To vypadá, že snad ani nemáte strach…
Strach má každej. (smích) Pokud neuděláte fatální chybu a nevyberete si na skále nějakou nezajištěnou cestu, sportovní lezení je absolutně bezpečné.

Už v šestnácti letech jste vicemistrem světa, to jste musel s lezením začít hodně brzo.
Věnuju se lezení od šesti let. Přivedli mě k tomu rodiče, kteří mě od malička brávali s sebou do skal. No a já jsem „otravoval“ tak dlouho, až mně dovolili si to zkusit taky. Nejvíc mě baví lezení na skalách. Člověk je v přírodě, vidí kus světa. A hlavně v tom vidím obrovský kus svobody, jenom lezec a skála, nic víc. Navíc každá cesta je unikátní, na rozdíl od ostatních sportů nedělám stejný pohyb pořád dokola.

Jaký moment rozhodl, že jste se dal na sportovní lezení?
V úplných začátcích mi přišlo nenormální nelézt. Prostě lezli rodiče,všichni okolo, tak jsem lezl taky a bavilo mě to. Nikdo mě nikdy nenutil.

Dokdy se obvykle lezec může udržet na profesionální úrovni?
Řekl bych tak do pětatřiceti let, ale později se dá věnovat dalším věcem, třeba horolezectví, asi do padesáti.

A je váš sport stále spíše koníček, nebo už se jím dá uživit?
Nejlepších deset, patnáct lezců na světě se uživí pouze lezením, hodně lezců dělá třeba přednášky. Uživit se tím dá, ale dlouhodobě se zajistit finančně do budoucna asi ne. Není to fotbal.

Sotva jste se vrátil z Číny, už máte z Brna namířeno na další závody do zahraniční. To je docela nabitý program…
Jo, o víkendu mě čekají závody ve Francii, pak odlétám na tří týdny do jižní Afriky. Jsem celkem rozlítanej, ale tento styl mi docela sedí. (úsměv)

Když vás poslouchám, asi je zbytečné ptát se, co chcete dělat v budoucnu…
Pokračovat v lezení mnoho a mnoho dalších let, dokud budu hýbat rukama nohama. A určitě bych chtěl souběžně studovat dálkově nějakou školu. Uvidíme…