Nebude to mít jednoduché. Z bronzového celku už odešly jeho základní kameny. Vedle Titkova už jsou pryč i dva nejlepší střelci Jozef Hanták a Boris Aspridis, a vedení avizovalo, že přijde omlazení týmu. „Vím, že jsou teď brněnští fanoušci namlsaní. Ale od vedení žádný tlak na výsledky necítím. Doufám, že tu vytvoříme skvělou partu, která bude šlapat," povídá čtyřicetiletý rodák z Považské Bystrice.

Jak na vás brněnští funkcionáři přišli?

Žil jsem sice dlouho v Itálii, ale v Olomouci na univerzitě jsem si dělal trenérskou A licenci. Chodila tam se mnou spousta kluků z českého házenkářského prostředí, se kterými jsme vytvořili bezvadnou partu. Mimo jiné chodil do Olomouce i Andrej Titkov. Takže mě vedení Brna doporučili moji kamarádi.

Co víte o brněnské házené?

Právě díky spolužákům jsem českou extraligu dost sledoval. Zaměřoval jsem se spíš na moravské celky, kde jsou moji známí. Cestu Brna za bronzovými medailemi jsem postřehl.

Znáte se s některými hráči?

Ne. Možná s Jožem Hantákem ještě z Považské Bystrice, ale ten už stejně odešel pryč. V pátek jsem kluky viděl naživo poprvé v životě.

A co město, vyznáte se v Brně?

Do pátku jsem zde byl snad jednou. Při studiu jsme tu byli na mistrovství světa kadetů. Ale už jsem si město stihl projít a moc se mi líbí.

Váš předchůdce byl známý tvrdou a precizní obranou. Čím se vyznačuje váš trenérský styl?

Moderní házená je hrozně rychlá. Vyspělé týmy vycházejí právě z propracované obrany a vyrážejí do rychlých protiútoků. To je i moje představa. Pod Andrejem hrál tým obranu buď 15, nebo 06. Já chci vyzkoušet i jiné způsoby bránění. Blízký mi je i systém 24 a 123. Už jsem si sedl s asistentem Pavlem Čejkou, který tu zůstává, a probírali jsme to. Záleží taky, až blíž poznám hráče, které budu mít k dispozici.

Bojíte se po zisku bronzu tlaku od vedení a fanoušků na podobný úspěch?

Od vedení žádný tlak necítím, tam je to naprosto v klidu. Fandové jsou možná trochu namlsaní, ale musejí pochopit, že se tu provedou určité změny. Věřím však, že většina hráčů zůstane a vytvoříme skvělou partu, která bude šlapat.

Berete s sebou do Brna i rodinu?

Jsem rozvedený a mám dvě děti osmiletého syna a osmnáctiletou dceru, kteří žijí v Považské Bystrici. V Itálii se mnou nebyli a jde o jeden z důvodů, proč jsem se chtěl vrátit blíž k nim.

Proč jste vlastně před lety do Itálie odešel?

Nepohodl jsem se tehdy s trenérem. Přiznávám, že jsem dost impulzivní a nepřenesl jsem se přes svou ješitnost. Byla tam nějaká neshoda a já se sbalil a odjel pryč. V Itálii jsem žádné kloudné angažmá nesehnal, tak jsem dělal, co šlo. Pak jsem začal trénovat v Meranu. Nejdřív mládež a poslední roky také muže v Serii B, což je italská druhá nejvyšší soutěž.

Trénování vás chytlo?

Jednou za mnou v Itálii přišli moji mladí svěřenci, kteří mi děkovali, a bylo vidět, že oceňují moji práci. To mě dost dojalo a v tu chvíli jsem si řekl, že trénování je to, co chci dělat a co mě naplňuje. Při rozhodování, co dál, jsem chtěl někam do nejvyšší soutěže. V nižších je obtížné prosadit svoje nápady.