Bývalý mistr světa Buchta: Musím se trošku hýbat, tělo chřadne

Co ve vaší kariéře představuje titul mistra světa?

Nechci říkat, co se mi v životě povedlo, aby se někdo neurazil, ale titul je nejvíc, co se mi podařilo. Mám výbornou ženu i dceru, ale ten emoční zážitek ze zlata byl největší, co jsem měl.

Co vám k titulu pomohlo?

S klukama se scházíme každý rok a dumáme nad tím. Předně jsme si sedli lidsky. Celý rok 1986 se nám povedl, šlo o souběh věcí, které se spojily. Dostali jsme limit čtyři minuty a sedmnáct sekund, který jsme museli splnit, abychom jeli do Ameriky. Tenkrát šlo o čas, který nikdo v Československu nejel. Na Hrách dobré vůle v Moskvě jsme měsíc před šampionátem zajeli čas snad o sekundu lepší, ale nikdo z nás neměl místo jisté. Záleželo na trenérovi, koho tam dá. Nakonec jsme spolu odletěli a pomohl nám strašně náročný kemp čtrnáct dnů před odletem v Praze. Kvůli časovému posunu jsme se pět dnů jen vozili, až pak jsme postupně vpluli do tréninku a jak se blížil šampionát, na dráze jsme zrychlovali. Forma nám všem sedla přesně na den, což je dost složité.

Od té doby uplyne třicet let. Cítíte se jako padesátník?

Je to změna třeba oproti třicítce, fyzické síly ubývají neznatelně, ale pořád. Musím se zase trošku hýbat, abych ten proces zastavil. Z pohledu psychiky se v některých oblastech už projevuje zkušenost, při sportovních akcích už se tolik nenervuji, mám toho hodně za sebou. Ale jsou také oblasti, které jsem dřív zvládal v pohodě a dnes mě rozčílí. Víc si připouštím k tělu pocit zodpovědnosti, když kluky někam vysílám, víc se stresuju, zda dojedou v pořádku, ubytování bude dobré.

Víc se hýbat znamená jezdit na kole?

Dlouho jsem na kole neseděl, zase se pokusím vozit. Doma mám trenažér s dráhovkou, v říjnu před mistrovstvím Evropy v Grenchenu jsem obden aspoň hodinku jezdil, ale potom mě chytla záda, na chvilku jsem to musel opustit a už jsem nevrátil. Musím v sobě najít vnitřní sílu se vozit, není to předsevzetí, ale cítím, že tělo chřadne a sport to pomůže zpomalit. Potřebuji taky shodit nějaké kilo.

Co s vámi dělá pozorování mistrovství světa v Londýně?

Závody sleduji klidně, když naši kluci vyjedou na ovál, cítím lehkou nervozitu, ale není to nic dramatického. Beru to už jako rutinu, vím, co pro to kdo udělal, že jde o sport a jsou věci, které člověk neovlivní. Když bych se nervoval, nic nezměním, jen to můžu přenést na tým, což nechci. Dřív to s trémou bylo podstatně horší.

Co říkáte na to, jak se dráhová cyklistika vyvinula?

Je to úplně něco jiného. Disciplíny jsou většinou stejné, ale na mém prvním mistrovství světa po dlouhé době v roce 2007 mě překvapilo, jak se jezdí rychle, s jakou technikou, nastoupil karbon. Sportovci se změnili, vytrvalci jsou extrémně hubení, sprinteři už nejsou takové hordy masa jako za mě. Nebudu se bavit o kombinézách, přilbách, jezdí se v halách, což zrychlí závod, většinou jsme jezdili na betonových otevřených drahách. Dramaticky se změnily převody, jezdí se podstatně těžší, tomu se přizpůsobuje i příprava. Za třicet let jde o dva nesrovnatelné světy.

Napadne vás se s následovníky na dráze poměřit?

Ani ne. Jsem člověk, který se rád sem tam vrací zpátky, ale nepřemýšlel jsem nad tím, že bych zkusil jezdit v těchto rychlostech. Jsem přesvědčený, že s mou tehdejší výkonností bych současným stíhačům stačil třeba dva kilometry a hotovo. Jde o jiné rychlosti, kadenci, silovou vytrvalost, na to jsme nebyli tenkrát připravení. Rád se dívám na hezký mančaft, ale ve své době jsem se vyzávodil dost.

Co vás od vytrvalců přivedlo ke sprinterům?

Opět náhoda. Pracoval jsem v Kataru a když jsme byli v roce 2005 na kempu v Brně, přišli za mnou ze svazu, zda mám zájem nahradit vedoucího trenéra Dukly Zdeňka Dohnala, který odcházel do důchodu. Tehdy jsem už přemýšlel o návratu domů, takže jsem kývl, ale o sprintu jsem nevěděl nic. Přípravu jsem okoukal v dobách, kdy jsem závodil, jenže to už je taky jiný svět, sprinteři jsou trénovaní jako vytrvalci. Nepřemýšlel jsem, že měním obor, chtěl jsem cyklistiku dělat dál, tady byla šance a pole neorané. Český sprint se po odchodu Pavla Buráně nenacházel v dobré situaci, což mě lákalo. A cyklistika je jenom jedna.

Kde se teď nachází český sprint?

Za těch deset let jsou se mnou od začátku Tomáš Bábek a Adam Ptáčník, kteří by taky řekli, že jsme urazili kus cesty, ve většině případů správným směrem. Výsledky hovoří za vše. Bojujeme o třetí olympiádu, už na závody nejezdíme jako úplní outsideři, jsme schopní ve světových pohárech postoupit ve dvou do hlavní soutěže, máme spoustu úspěchů i u juniorů. Dukla Brno tehdy připravovala mladé vytrvalce, takže jsme museli vyměnit trenéra, hledat a vychovat si juniory, což se nám daří. Potřebujeme kluky, kteří nahradí ty, co už nebudou tak výkonní. Nacházíme se ve stavu, že kdybych měl s vedením klubu skončit, někdo po mně má jednodušší začátek než já v roce 2006, protože je tu zaběhnutý mančaft se slušným zázemím a každý ví, co je jeho práce.