Cajdáky si před závodem do sluchátek nepouštím, usmívá se dálkař Juška

Překvapila vás dopingová kontrola?

Ani ne, už se tu nějaký den ochomýtali kolem a s trenérem jsme si říkali, že už jsem dlouho na dopingové kontrole nebyl.

Odevzdání vzorku se odehrálo bez problémů?

Naprosto. (úsměv)

Co vás při slově olympiáda jako první napadne?

V současné době je to asi vir zika. Jsou toho plná média a dost se o něm mluví. Jinak když se řekne Rio de Janeiro, tak se mi hned vybaví socha obrovská Krista, která ční nad městem.

Dokázal jste si před lety představit, že se také na olympiádu jednou podíváte?

Od té doby, co dělám atletiku, jsou olympijské hry můj sen. Jde o vrchol každého sportovce a jsem moc rád, že jsem mu teď tak blízko.

Kdy jste o olympiádě začal reálně uvažovat?

Napadlo mě to až před mistrovstvím Evropy v Curychu v roce 2014. Tehdy mi limit na šampionát utekl jen o jeden centimetr. Říkal jsem si, že když už byla tak blízko Evropa, můžu už pomýšlet i na limit na olympijské hry.

Co vás na olympiádě nejvíc láká?

Asi celková atmosféra. Všude bude hodně lidí a doufám, že budou fandit atletice. Na mistrovství světa v čínském Pekingu mě publikum docela zklamalo. Lidé pořádně fandili jen domácím závodníkům a hvězdám, které znali – třeba Rutherfordovi (britský skokan do dálky – pozn. red.). Snad atmosféra předčí i halové mistrovství Evropy v Praze, kde byli lidé úžasní.

Jsou pro vás letošní olympijské hry atraktivnější díky tomu, že jsou až v daleké Brazílii?

Určitě ano. Je strašně příjemné, že se s atletikou dostanu na různá místa po světě. To mě na mém sportu baví.

Účastnický limit nemáte ještě splněný. Připouštíte si možnost, že se do Ria nepodíváte?

Limit je 815 centimetrů. Jenže přesně do téhle vzdálenosti jsem skočil minulý rok, takže mi stačí už jen mírnější limit 795 centimetrů. I kvůli tomu si absenci na olympiádě moc nepřipouštím a už s ní počítám. Taková vzdálenost je v mých silách a měl bych ji zvládnout. Samozřejmě neovlivním nějaké zranění, nebo jiné neočekávané věci. Snad se mi něco podobného vyhne.

Co účasti v Brazílii podřizujete?

K Riu směřuje moje příprava, která je letos ještě intenzivnější. Jde o můj velký sen a tréninku dávám maximum.

Kde na požadovaný limit zaútočíte?

Rád bych ho skočil už v halové sezoně. První možnost asi přijde na republikovém šampionátu v Ostravě na konci února. Pak připadá v úvahu halové mistrovství světa v americkém Portlandu, které se uskuteční v polovině března.

V letošní sezoně se kromě šampionátu v Portlandu a olympiády uskuteční i mistrovství Evropy. Jak bude vaše sezona vypadat?

Limit na halový světový šampionát je 818 centimetrů. Jenže to je dost daleko a světová federace bude skokany zřejmě doplňovat. Pokud to tak bude, musím skočit za osm metrů a pak můžu do Portlandu odjet. Když tedy podmínky splním, světového šampionátu se zúčastním.

A co venkovní evropské mistrovství v Amsterodamu? Tam bude asi větší možnost získat medaili než na světových akcích…

To ano. S trenérem jsme se o tom bavili a rád bych jel i do Nizozemska. Nechceme Evropu nějak upozadit, snad se na ni dobře připravím. Rio je však jednoznačný vrchol, ke kterému vzhlížím.

Troufnete si tipnout, za jakou vzdálenost se bude v Brazílii udělovat zlatá medaile ve skoku dalekém?

To je těžká otázka. Podle mého názoru však bude potřeba skok přes osm a půl metru.

Světový rekord je přitom 895 centimetrů. Na začátku devadesátých let se obecně skákalo mnohem dál. Čím to?

Nechci se pouštět do nějakých debat, protože jsem v tu dobu ještě nebyl ani na světě. Těžko říct, zda za to mohl doping, nebo něco jiného. Byla prostě jiná doba.

Sportovní svět a zejména atletický se zmítá v dopingových skandálech. Objevil se také názor, že se mají anulovat všechny světové rekordy. Souhlasíte s tím?

Existují dvě stránky pohledu. Pokud rekordů dosáhli nadopovaní atleti, bylo by to spravedlivé. Na druhou stranu když vymažou třeba rekordní pokus našeho Honzy Železného z oštěpu, bude to velká škoda.

Padne někdy ve skoku do dálky hranice devíti metrů?

Pokud ji někdo překoná v nejbližší době, bude to velké překvapení a náhoda. Ve vzdálenější budoucnosti je to však klidně možné.

Co vás na vaší disciplíně nejvíc baví?

Baví mě toho dost. Nejvíc asi to, když za mnou na nějaké závody dorazí známí a rodina, kteří mi fandí. Pak se před nimi můžu ukázat a to mě naplňuje. Jsem rád, že mě moje okolí v atletice podporuje, to mi dodává spoustu sil.

Váš trenér Josef Karas je bývalý skvělý vícebojař. Láká vás kromě dálky například jiná disciplína?

Kladný vztah mám ke každé. Nejblíž mám asi ke sprintu, který v podstatě potřebuji ke skoku do dálky. Láká mě však právě víceboj, který si někdy v budoucnu určitě vyzkouším.

Technicky náročný skok o tyči byste také zvládl?

Jednou kdysi jsem ho zkoušel, teď si však sebe s tyčí v ruce nedokážu představit. Stejné je to i s překážkami. Nevím, jak bych se nad ně poskládal. (úsměv)

Jste pověrčivý?

To se nedá říct, i když se snažím dodržovat určitý zažitý režim. Například, když závodím kolem poledne, ráno v klidu vstanu, osprchuji se, zaleduji si nohy a vyrazím na stadion. Před závodem si pak nandám sluchátka a pustím si hudbu.

Jaký styl vám duní do uší?

Nedá se říct, že poslouchám jeden žánr. Mění se to každý týden. Preferuji však energickou muziku, které mě před závodem nabudí. Žádné romantické cajdáky si nepouštím.

Čím se mimo atletiku odreagujete? Mezi atlety je třeba populární rybaření…

To není můj případ. V sezoně na žádný větší koníček nemám čas. Pořád jen trénuji, závodím nebo odpočívám. Mezi sezonami je třeba čtrnáctidenní pauza, kterou rád strávím s přítelkyní někde na dovolené.

Pocházíte z vesnice Starovičky na Břeclavsku. Považujete se za patriota?

Jsem pyšný na to, odkud pocházím. Rozhodně se za to nestydím. V různých článcích o mě se často vyskytuje, že odtamtud pocházím, což mi dělá velkou radost.

Kvůli atletice jste přešel do Prahy. Jak jste přesun nesl?

Odehrál se docela v poklidu. Nejdřív jsem dojížděl na tréninky, takže jsem tam přespával na ubytovně a zvykal si. V roce 2013 jsem do Prahy přešel natrvalo a bydlím tam. Naučilo mě to postarat se sám o sebe. Dřív jsem si třeba nevařil, to se změnilo.

Co vám mimo rodný domov schází?

Asi právě to jídlo od maminky. (smích) Vždy jsem ho měl připravené pod nosem, což bylo velmi pohodlné.

Usadíte se jednou ve Starovičkách?

Bydlet tam natrvalo už asi nebudu. Zřejmě se usadím v nějakém větším městě, třeba v Brně.