Ze stejné vrcholné soutěže má už i lepší umístění. Minulý rok skončil na Nových Mlýnech šestý a v roce 2011 dokonce čtvrtý ve Finsku. „Tam ale nebyla taková konkurence. Víc si cením výsledku z minulého roku, protože bylo mistrovství u nás, a teď ze Španělska. Tam se sešli opravdu výborní závodníci," popisuje.

Ve Španělsku porazil všechny ostatní české windsurfaře. „Radost mám hlavně z prvního skalpu slovenského olympionika Patrika Polláka. Dosud jsem ho neporazil," těší Kučeru.

Osmadvacetiletý student doktorand na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně patří k nejlepším českým závodníkům. Jen těsně mu unikly olympijské hry v Pekingu v roce 2012. „Ke kvalifikaci mi scházela dvě místa. Od té doby už do windsurfingu nejdu naplno. Nejsou na to bohužel peníze," stěžuje si závodník, který zkoušel závodně i hokej.

Windsurfing není levná záležitost. „Sezona, kdy jsem objížděl světové poháry, vyšla naši rodinu na tři sta tisíc korun. To nepočítám ani drahé vybavení. Svaz nám dává čím dál míň peněz a už se to nedá utáhnout," vysvětluje Kučera, proč omezil účast na světových závodech.

Mnoho lidí si nezvyklou sportovní disciplínu spojuje s pohodou a volnomyšlenkář­stvím. „Na závodech to tak rozhodně nevypadá. Všichni jsou profíci, kteří se soustředí na daný závod. Party je až na konci závodů, při nich nepřipadá v úvahu," hlásí s úsměvem brněnský rodák.

Závodníci se na prknech prohánějí slušnou rychlostí. Běžně i šedesát kilometrů za hodinu. „Když je něco špatně, prostě z prkna vystoupíme do vody. Zvlášť nebezpečné to není. Občas ještě praskne nějaká součást vybavení. Nejhorší je bouřka. Slyšel jsem, že některé závodníky blesk dokonce zabil," jmenuje Kučera strašáka všech windsurfařů.

Před několika desetiletími představoval windsurfing v České republice masovou záležitostí. Jeho obliba však klesá. „Jinde ve světě je to naopak. Třeba v Polsku nebo Nizozemsku mají obrovské týmy a špičkové zázemí. Ale dá se to pochopit, protože nemáme moře," říká vystudovaný učitel tělesné výchovy a zeměpisu.