Přes trému z šermířských duelů jste se, předpokládám, už přenesl. Co ale z koncertní premiéry?

Nevím. Nestíhám o tom ani přemýšlet, protože toho mám fakt hodně. Můžu zapomenout text, protože ho sice napíšu, nicméně si ho nikdy moc dobře nepamatuji. Ale snad ne.

Do videoklipu jste zakomponoval šerm. Budete v pátek rapovat v dresu a s fleretem?

Třeba jo, ještě jsem o tom nepřemýšlel. (smích) Tanečnice budou určitě v dresu, stejně jako ve videoklipu. Já asi zvolím tričko.

Píseň už je tři dny venku. Jaké máte ohlasy?

Zatím super. Vždycky se najdou nějaké negativní komentáře, ale převládají pozitivní. Ze zahraničí mám hodně dobré ohlasy. Šermíři mi říkají, že je to skvělá věc. Dostane se to k lidem, kteří o šermu nevědí a přesně tento účel to mělo splnit.

Denně trénujete pět až šest hodin, videoklip jste nakonec natáčel čtrnáct. Co pro vás bylo náročnější?

Bylo to úplně něco jiného. Když trénuji, tak mám daný plán a je to hodně intenzivní. U natáčení jsme i pár hodin čekali a já čekání nesnáším. Šerm je pro mě asi přijatelnější, ale obojí má něco do sebe.

Texty si už od jedenácti let píšete sám. Tentokrát vám s jedním rýmem poradila i matka. Přesněji šlo o rým zadečky – tanečky. Jak se k tomu dostala?

Vždy, když napíšu text, tak ho pošlu blízkým lidem kolem mě. Máma mi řekla, že předchozí rým, prdelky – tanečky, byl moc ofenzivní. Tak jsem místo toho zvolil zadečky. Pořád nejde o vysokou básnickou, ale rýmuje se to a sedí do konceptu.

Dřív jste také hrál v divadle. Nechtěl jste se někdy místo šermu raději vydat uměleckou cestou?

Na klavír jsem hrál dřív, než sportoval, takže jsem se vlastně vydal uměleckou dráhou. Navzájem se dost prolínají. Načasování u hry na klavír je podobné jako v šermu. Člověk musí mít rytmus, občas zvolnit, jindy zase přitlačit. Ale ke sportu jsem vždy tíhl a jsem rád, že to takhle dopadlo. Nakonec jsem i díky sportu mohl udělat písničku.

Jako dítě jste chodil do různých sportovních kroužků, mezi nimiž byl i basketbal. Co vedlo k výměně týmového sportu za individuální?

Možná ego, nevím. Na trénincích bývala hromada lidí a já jsem potom přišel domů nevybouřený. Mamka si se mnou nevěděla rady, a proto jsme na nástěnce v hale vybírali jiný sport. Nakonec to vyšlo na šerm. Ze začátku jsem ho nechtěl, ale postupně jsem se k němu propracoval.

Kvůli nízké popularitě šermu a nízkému potenciálu tréninků u nás, jste se usídlil v Londýně. Nechybí vám Česká republika?

Jasně. Nejen Česko, ale hlavně nějaké ustálení. Mám pořád zabalené věci v tašce. V Londýně spím u trenéra na zemi, jinak jsem v hotelech. Je to hodně psychicky náročné a jsem pořád sám. Ale nestěžuji si, protože chci být nejlepší na světě a tudy vede cesta.

Myslíte, že doma byste nemohl dosahovat takových úspěchů?

Stoprocentně ne. To je, jako kdybych hrál Ligu mistrů a chtěl trénovat s kluky okresní přebor. Nemyslím to špatně vůči Česku. Jde o realitu.

Sezona se blíží. Po ní se uzavře kvalifikace na olympiádu do Tokia. Ve světovém žebříčku jste čtyřiadvacátý. Jak vidíte svoje šance?

Na žebříček se nedívám, dokud nebudu první na světě, abych viděl všechny za mnou. (smích) Šerm má nejsložitější kvalifikaci ze všech sportů. Ale na olympiádu samozřejmě mířím a šance je reálná. Kdyby se postupovalo dneska, tak tam jsem.

JAN MAZÁČ