Bronz z Japonska však svěřence italského kouče Stefana Cerioniho prý výrazně neovlivnil. „Pořád jedu dál svůj život, zrovna normálně pěšky valím na trénink, v jeden den už druhý a za dvě hodiny pak půjdu na další. Nevozí mě žadný Rolls-Royce,“ líčí v rozhovoru pro Deník Rovnost Choupenitch.

Alexander Choupenitch
narozen: 2. května 1994 v Brně
disciplína: fleret
klub: Sokol Brno I
úspěchy: stříbro na juniorském mistrovství světa v roce 2014, zlato na juniorském mistrovství Evropy v roce 2014, bronz na mistrovství Evropy v roce 2018, bronz na olympiádě v Tokiu 2020

Jak se ohlížíte za uplynulým rokem?
Byl to rok výzev, protože na začátku jsem vůbec netušil, jestli budou závody a jak budou případně probíhat. Věděl jsem ale, že se potřebuju připravovat a že budu bojovat, abych se kvalifikoval na olympijské hry, což se mi podařilo. Nakonec jsem získal i historickou medaili na olympiádě, proto z profesního hlediska mi tento rok ukázal moje schopnosti a jsem s ním spokojený.

Vrcholem sezony pro vás byl závod v Tokiu, jaký nejsilnější moment si vybavíte?
Je jich samozřejmě víc, ale pro mě osobně nejvýznamnější je, že jsem zvládl po prohraném semifinále (pozdější vítěz turnaje Cheung Ka Long z Hongkongu ho porazil 15:10 – pozn. red.) předvedl absolutně brilantní výkon v zápase o třetí místo. Normální člověk si nedokáže představit, co jsem prožíval. Během chvíle se mi zhroutil sen, ale věděl jsem, že musím za patnáct minut nastoupit k utkání, které je neméně důležité, protože buď odejdu s medailí, nebo s ničím. A mně se to povedlo, což považuju za silný moment, že jsem dokázal nastavit hlavu tak, že v zápase nechám vše.

Berete tento bronz jako zásadní moment, který výrazně ovlivnil váš život?
To si nemyslím. Svou kariéru vnímám jako neustálý proces a růst a věřím, že je to jen jedna ze zpětných vazeb, že dělám svou práci dobře. Snažím se myslet dál, neřekl bych, že se tou medailí něco změnilo. Určitě ale jde o něco, na čem jsem pracoval a co přineslo dobrý výsledek, tak z toho mám radost.

Opravdu se nic nezměnilo?
Olympiádu vnímám tak, že se stala, výsledek je skvělý a nikdo mi medaili nevezme. Chci ale bojovat dál a držet krok s těmi nejlepšími. Tento rok jsem ukončil ve světové desítce a když proti mně někdo nastoupí, budu usilovat o to, aby si řekl: Wow, to je Choupenitch, čeká mě těžký zápas.

Přece jen se o vás zvýšil mediální zájem a byl jste hostem v řadě televizních show. Užíváte si takové chvíle?
Určitě to k tomu patří, ale vezmu to obecně. Jsem hlavně rád za český šerm, protože u nás není moc populární a není ani divácky přitažlivý jako v zahraničí. Vždycky jsem si říkal: Wow, v Itálii jsou šermíři hvězdy a lidi ten sport milují, chodí na něj. To samé ve Francii, proto mi bylo vždycky líto, že v Česku je situace jiná. Tím, že jsem měl na olympiádě takový výsledek, určitě se pojem o šermu rozšířil a lidi ho trochu víc zavnímali, za což jsem rád.

Předseda brněnského šermu Marcel Štelcl řekl, že váš letní úspěch tomu sportu obrovským způsobem pomůže. Vnímáte to tak?
Jak většinu času trávím v zahraničí, nemám úplně přehled o tom, co se děje. Myslím ale, že určitě přišlo na nábory víc dětí, dokonce mi pan Štelcl říkal, že jich dorazilo čtyřikrát pětkrát víc než normálně, což je super. Jde ale o to, jestli u šermu vydrží, ale věřím, že medaile nějakým způsobem pomohla a přinese klubu i nějaké finance z města nebo kraje. Záleží pak na dětech a trenérech, jak s tím naloží.

Je příjemné být takovou motivací pro děti, že díky vám se vrhli na šerm?
Jasně, v tom vidím smysl. Spolu s mým kolegou už sedm let děláme soustředění a zájem tam je. Možná z nich nebudou olympijští vítězové a nezískají tituly, ale vidím, že se každý rok posouvají a snaží se zlepšit. To je pro mě smysl, že někomu dám vítr do plachet a ukážu mu, že je to skutečné. Co dělám já, je totiž neustálé dokazování, že všechno je možné. Když si vezmu, že se věnuju absurdnímu sportu v absurdní zemi, protože šerm je v Česku okrajový, a jsem schopný porážet nejlepší z celého světa, tak chci na děcka přenést, že sami jsou strůjci toho, co můžou dokázat.

Jak jste prožil Vánoce?
Byl jsem doma a mentálně si odpočl, protože od září jsem normálně trénoval naplno. Měl jsem deset dní volno, ne takové, že jsem nic nedělal, ale šermoval jsem míň. A teď mám do toho zase velkou chuť, což si myslím, že je super. Svátky jsem strávil v okruhu svých blízkých, byli jsme na horách, ale chodit, protože lyžovat neumím. (úsměv)

Dal jste si novoroční předsevzetí?
Absolutně to nemám rád, protože lidem, co si ho dávají, ve většině případech za týden, za dva nebo za měsíc skončí. Já žiju, jak chci a snažím se věci dělat konzistentně už několik let. Věřím že někomu předsevzetí pomůže, že si řekne, že od prvního zhubne a bude na sobě makat. To ale právě není o tom, ale ať si každý dělá, co chce. Já mám své sny a je mi jedno, jestli je prvního, druhého nebo desátého a snažím se dělat všechno pro to, abych je naplňoval.

Jaký sen si tedy splníte v novém roce?
To vám samozřejmě neřeknu. O svých snech nemluvím, jen o nich sním a až se zrealizují, tak vám řeknu, že to byly ony. (úsměv)

Co vás ale čeká?
Pro mě je důležité, aby závody začaly. Od Tokia jsem byl jen na jednom turnaji v Chorvatsku v Záhřebu, teď by se měla sezona zase rozjet. Očekáváme, že příští víkend bude světový pohár v Paříži, pak Grand Prix v Turíně. Doufám, že budeme jezdit a závodit, což je pro mě priorita a k tomu teď vzhlížím.