Cyklistu Vrbu nadchlo Japonsko. Učil se tam mlaskat

V pelotonu platil za nesmlouvavého jezdce, který neuhnul před žádným ostřejším soubojem a dral se do výhodnější pozice, i když hrozila karambolem. „V keirinu jsem spadl jenom jednou v Japonsku, kdy nás sestřelil domácí závodník," podotýká.

Právě v keirinu si liboval. Tuto disciplínu zpravidla jezdí šest závodníků na osm kol. Zpočátku skupina jede za motorovým vodičem, který zvyšuje tempo až na padesát kilometrů v hodině. Při nájezdu do předposledního kola vodič odstoupí a závodníci spurtují do cíle. „I když jsem nebyl tak rychlý jako někteří jezdci, uplatňoval jsem vytrvalost. Ve skupině se často žďuchalo, každý si hledal nejvýhodnější pozici a já se nacpal do každé skuliny," popisuje Vrba.

Zajímavost: začínal s bikrosem, ale v patnácti letech přešel k dráze, kde později slavil velké úspěchy

Rány v závodě přijímal i rozdával. „Lokty, ramena nebo hlavičky do horní poloviny těla rozhodčí tolerovali," sděluje. „Když závodník nezpůsobil pád, neřešilo se to a mně taktika vycházela," podotýká zlínský rodák.

Přesto s odstupem času přiznává, že svou divokost i přehnal. „Kdybych mohl některé situace vrátit, zachovám se jinak. Lidi byli nadšení, ale občas jsem zavinil pád, i když neúmyslně," říká.

Jeden takový si připsal v roce 1998 při Grand Prix ve francouzské Remeši. Nejprve v nabité konkurenci předvedl málo vídaný počin, kdy se až z 21. místa v kvalifikaci prokousal k bronzu. Jenže ve finále způsobil pád dvou domácích jezdců. „Udělal jsem příliš velkou vlnu. Skončil jsem v bezvědomí a s otřesem mozku v nemocnici a se mnou bohužel i soupeři," povídá.

Americký atak

Jediný karambol ve své ka-riéře udělal úmyslně. Jako odplatu americkému soupeři. „Bojovali jsme o lepší místo a pořád do mě žďuchal. Až jsem se do něj opřel já a bylo to. Ten kluk mě prostě neznal, ostatní jezdci se do přetlačování se mnou nepouštěli," směje se. „Ale nic vážného se mu nestalo, spadl v malé rychlosti," zvážní vzápětí.

Z jeho kariéry vyčnívají hlavně úspěchy. Vedle bronzu na mistrovství světa posbíral dvě stříbra a tři bronzy na mistrovství Evropy, třikrát ovládl podnik Světového poháru. Přitom původně začínal jako bikrosař společně s bratrem Martinem. „A nebyl jsem zrovna talent. Na prvním tréninku jsem si rozmlátil obočí, na prvním závodě jsem skončil poslední. Poprvé jsem byl na bedně, když všichni přede mnou popadali a ještě jsem se bál, aby mě někdo z nich nedojel," vypráví.

V pražském Kovu koketoval také s dráhovou cyklistikou, která nakonec vyhrála. „Po jednom pádu při bikrosu jsem skončil v nemocnici a táta řekl, že je konec. Buď půjdu na dráhu, nebo na řeckořímský zápas, takže nebylo na výběr," culí se bývalý reprezentant.

Z bikrosu si přenesl sílu a rychlost, takže se zaměřil na keirin. „Výkon trvá tak čtyřicet sekund stejně jako v bikrosu, ale nepotřeboval jsem techniku, abych skákal přes překážky. Stačilo šlápnout a trochu přemýšlet," podotýká.

Jeho výkonnost vyrostla natolik, že se dvakrát dostal na olympiádu. V australském Sydney v roce 2000 jako člen týmového sprintu skončil jedenáctý. O čtyři roky později do řeckých Atén ovšem odjížděl jako aktuální majitel bronzu z mistrovství světa v keirinu. „Chtěl jsem být do osmého místa, jenže jsem skřípl domácího Řeka a po diskvalifikaci jsem skončil desátý," pokrčí rameny.

Přesto jeho desáté místo označili funkcionáři za neúspěch. „Prý jsem tam jel na dovolenou. Jenže já tam osm dní strávil bez kola, které se vezlo autem a nikdo pro něj navíc nezajistil propustku do olympijské vesnice ani na sportoviště," popisuje peripetie.

Chuť si spravil na mezinárodních keirinových závodech v Japonsku, odkud tato disciplína pochází. „Z celého světa tam pořadatelé zvou pouze devět závodníků, takže je těžší dostat se tam než na olympiádu. A nejde jen o rychlost, jezdec musí mít i sympatie. Když tam někdo vyhrává, za čtyři měsíce si může postavit barák. Jenže já jsem svou šanci na vydělání peněz moc nevyužil," posteskne si Vrba.

Úžasná kuchyně

TVRDÝ SPRINTER. Největší úspěch si bývalý brněnský dráhový cyklista Ivan Vrba připsal v australském Melbourne, kde získal bronzovou medaili v keirinu. Zúčastnil se dvou olympijských her, v Aténách skončil v keirinu desátý.Zdroj: null

Přesto se při vzpomínce na Japonsko rozvášní. „Užíval jsem si tamní kulturu stolování, jejich kuchyně je na nejvyšší světové úrovni. V jedině rybě jsem tam nenašel kost a takovou rýži jako tam jsem nikde nejedl," rozplývá se. Zažil taky kuriózní situace. „Číšníci se mě pořád ptali, zda mám jídlo dostatečně teplé a zda mi chutná. Až pak mi tlumočník řekl, že málo srkám a mlaskám, čímž Japonci vyjadřují spokojenost. Ať jsem se snažil sebevíc, nešlo mi to," culí se.

Narážel také na japonskou vstřícnost. „Všichni se k sobě chovají tak neuvěřitelně slušně, až to nám Čechům přijde přehnané. A vadilo mi jejich posmrkávání. Pro Japonce je neslušné používat kapesník mezi lidmi, takže když měl někdo rýmu, pořádně jste ho slyšeli posmrkávat. Hlavně v tichých šinkanzenech," zmiňuje japonské rychlovlaky.

Kariéru uzavřel dráhař brněnské Dukly před šesti lety. „Cítil jsem se hodně opotřebovaný a z nějakého neznámého důvodu šla dolů moje výkonnost. Ujel jsem padesát kilometrů volně a patnáct minut jsem se pak rozdýchával, abych vyšel tři patra. Jenže krevní testy nic neodhalily," kroutí hlavou.

Toužil ještě po třetí olympijské účasti v Pekingu, ovšem v dubnu 2007 jej Dukla propustila. „Ptal jsem se vedoucího, jestli mi dá ještě šanci poprat se o nominaci, když si budu závody sám platit. Řekl že ne a teď mu jsem vděčný, protože můj stav se nezlepšil. Rok bych se jenom trápil, protože tak dlouho trvalo, než jsem se dal zdravotně do pořádku," dodává bývalý cyklista.

Mnohonásobný mistr republiky pak pracoval ve vývojovém středisku dieslových motorů a nyní učí hendikepované děti na praktické škole v Chotěboři na Vysočině. „Učím je všechno, co se jim může hodit do života. Třeba včera jsme pekli jablečný závin," usmívá se Vrba.