Když jsem se před třemi měsíci pustil do odškrtnutí svého cíle a odhodlal se plnit svůj klukovský sen, myslel jsem, že těsně před startem Pražského mezinárodního maratonu budu ve zcela odlišném rozpoložení. Teď už mám závod za „pár“, v neděli mě v Praze čeká 42 195 metrů. Už nic nedoženu, můžu pracovat pouze na psychice, ale…

Naběhal jsem okolo tří set kilometrů, což není ohromující číslo, ale zase jsem se úplně neflákal. Jenže poslední měsíc se moje příprava zadrhla. Možná si nesu následky půlmaratonu, který jsem absolvoval na počátku května. Týden po závodě jsem běžel jednou, zbytek jsem byl mimo se střevními potížemi. Další víkend mě pro změnu trápil žaludek a postupně mi docházelo, že na vyšší intenzitu tréninků, ke které jsem chtěl po půlmaratonu přejít, můžu klidně zapomenout.

Z posledních týdnů přípravy se stala jen touha alespoň na chvíli vyběhnout, pokud dovolí také práce. Na velikonoční víkend jsem po dlouhé době vyrazil dva dny po sobě, běželo se mi výborně, ale po návratu do Brna jsem se nerozběhl. Začala bolest v krku, propukla i rýma, navrch ve svých šestadvaceti zjišťuju, že mám nejspíš nějakou alergii. Holt, může-li se něco pokazit, pokazí se to, jak praví Murphyho zákony…

Kondiční trenér Honza Cacek mi radil, ať se nebojím vyběhnout, vyklusáním se snad můj stav nezhorší. Přesto se mnou týden před maratonem cloumají obavy. Nechci se trápit na trati víc, než je při takové porci kilometrů nutné. Ještě v týdnu vyrazím na lehčí trénink a snad mě potíže do startu závodu pustí.

Kvůli nim a také kvůli radě Honzy Cacka jsem vzdal start na Brněnském půlmaratonu, přece jen bych se z něj už tak blízko před Pražským mezinárodním maratonem údajně nemusel v klidu sesbírat. A to ještě nepočítám můj protivný levý kotník, který si z nárazů o beton vytvořil bouli a žene mě po závodě na ultrazvuk či podobná vyšetření. Naštěstí se ozývá vždy až po doběhu.

Takže jak strávím poslední dny před startem? Jak pravil ultramaratonec Daniel Orálek, hlavní je pořádný odpočinek. No jo, jenže se spánkem si v novinářské profesi zrovna netykáme. Pokusím se mu trochu času věnovat, stejně jako léčení svých zdravotních obtíží, solidně jsem zainvestoval do povoleného dopingu při návštěvě lékárny. Vhodná bude také pořádná masáž, ale nejpozději čtyři dny před výkonem, jinak spíš ublíží.

Taky jsem se dozvěděl, že mám poslední dny před závodem hodně pít, abych tělo zavodnil. Předpokládám, že účinek přinese pouze voda… A na škodu prý není ani nadměrnější solení, možná dostatek jódu zabrání křečím.

Nevím, zda některé zaručené informace přinesou užitek, ale s blížícím se maratonem poslouchám každou radu. Ještě si koupím pořádná sluchátka, která mi při běhu nevypadnou z uší, abych se případně nakopl nějakou rytmickou muzikou.

Jakkoli entuziasmus z maratonu přebíjí nejistota z úrovně mé výkonnosti, pořád jsem přesvědčený, že maraton důstojně absolvuju. I když mě představa stále omílané krize děsí. Snad se mi vyhnou zdravotní potíže a bolesti přijdou až v cíli. Doufám, že za týden napíšu nadšenou reportáž, jak jsem dvaačtyřicetikilometrovou výzvu zdolal. Pokud další díl nevyjde, nejspíš mi mé zhrzené ego zabránilo v psaní. Přeju si, aby ho zase jednou porazila nezdolná vůle…