Díl 5.

Necelých pět týdnů. Tolik schází do Pražského mezinárodního maratonu. Tak málo, abych se sebou ještě něco udělal. Každopádně počátek dubna, tedy měsíc před dvaačtyřicetikilometrovým výběhem (drobné nepočítám) se jevil jako ideální test výkonnosti. Nenapadla mě lepší zkouška než sobotní Pražský půlmaraton.

Nejdřív shrnu podstatné – doběhl jsem do cíle, nepřešel jsem k chůzi, nezvracel jsem, ani jsem nekolaboval. Výsledný čas 1 hodina, 47 minut a 27 sekund je sice o něco horší, než jsem si původně naplánoval, na druhou stranu z premiérové půlmaratonské účasti přináší dobrý pocit. V lidském hadu, který tvořilo devět a půl tisíce běžců, jsem obsadil 1945. místo.

A teď to hlavní, co mi po doběhu problesklo hlavou: představa dvojnásobné porce ve mně vyvolává pocity zmaru, beznaděje, ztráty víry i nevolnosti. Jenže moje ego už mi couvnout nedovolí. Ovšem moc dobře vím, kde jsem udělal chyby a jak se na maraton lépe připravit. Záleží, zda mi náprava přehmatů pomůže.

Nepřidal mi, že jsem v pátek byl do půlnoci v práci a do Prahy jsem z Brna vyrazil až v den závodu po sedmé ráno. U Rudolfina jsem se zjevil hodinu a půl před polednem. Čtyři hodiny spánku a vaječná omeleta k snídaní v jídelním voze pendolina nejsou správné kroky, vrtá mi hlavou. Jenže ovesné vločky překvapivě neměli…

Příště vyrazím rozhodně o den dřív a posnídám. Před startem jsem se setkal přibližně s deseti přáteli, kteří se rozhodli pro stejný sebemrskačský počin. Atmosféra i organizace Pražského půlmaratonu ode mě dostává jedničku, prodírání se živou masou běžců přineslo první poučení pro mou psychiku. Poslední polibek od přítelkyně Kristýny, chlapácké plácaní rukou s přáteli a jde se na věc. Na strečink není čas.

Vyrazili jsme za tónů Smetanovy Vltavy, ale než se nabité pole dalo do pohybu, probíhal jsem pod startovní bránou asi pět minut po prvních atletech. Trať závodu lemovali tleskající diváci, děti si plácaly i se mnou a já ještě vesele předbíhal „blázna“, který si půlmaraton střihl pozadu. Po dvou kilometrech přišel první šok – skupinka keňských favoritů nás míjela ve druhém směru a měla za sebou o čtyři kilometry víc.

Do první občerstvovací stanice na pátém kilometru vbíhám suverénně. Zívačka… Podle rad zkušenějších borců přecházím do kroku, nejprve si dávám několik loků vody a navrch důležitý iontový nápoj. Od té chvíle se při kličkování mezi ostatními nadšenci střídáme v tempu s kamarádem Tomášem Štanclem.

Druhou občerstvovačku už vyhlížím od osmého kilometru a cítím, že nemám den, který lze označit za setkání s vrcholnou formou. Kondičně se cítím dobře, žádné píchání v boku, ale když předbíháme vodiče běžící na dvě hodiny, tuhnou mi nohy. Na desátém kilometru volím vodu s ionťákem, na banán si nevěřím, opětovný rozběh už jde ztuha.

Do zadní kapsy trenek jsem si vzal energetický gel. „Nedávej si ho celý, maximálně polovinu, a před občerstvovačkou, abys ho zapil. Do desátého kilometru je zbytečný,“ upozorňuje mě znalejší kamarád Jirka Čepura.

Poslechl jsem a na čtrnáctém kilometru si ho napůl dávám s Tomem, jen jsem nevypočítal, že stanice s pitím je až o kilometr dál, tedy pět před cílem. Gel se podobá zahuštěnému sirupu, prostě rychlé cukry dodávající energii. Na kvótě šestnáct jej zapíjím a ačkoliv si běhání zrovna neužívám, už je mi jasné, že půlmaraton dokončím. Do poslední pětky se pokouším zrychlit, ale nohy jsou proti (vynechaný strečink?) a příliš mi nepřidává ani pohled na množící se borce, které kvůli vyčerpání nakládá sanitka.

Označení tratě bývá každý kilometr, jenže dvacítky se nedočkávám. Najednou sbíháme z kopce a už slyším brazilské bubny i řvoucí diváky. „Pojď, pojď,“ povzbuzují. Blížím se do cíle a poslední metry finiše mě polévají blahem na rozdíl od několika mrazivých chvil na trati.

Extrémně vyčerpaný se necítím, jenom mě bolí nohy v čele s problematickým levým kotníkem. I když při vidině dvojnásobné porce mě napadají myšlenky na zamávání bílým praporem. Aspoň mě uklidňuje, že nepotřebuju náplasti na bradavky jako někteří mí souputníci. Snad se při maratonu obejdu i bez jakékoli jiné pomoci.