Tam zavítala z lucemburského celku Basket Esch. „Před rokem jsem si vybrala Lucembursko skrz cestování, kterého jsem byla plná po těch letech, tam jsme na zápasy jezdily dvacet minut autama, měla jsem jako profesionálka své a holkám jsem dělala řidičku. Lucembursko mi hrozně pomohlo, protože cestování je pro mě hrozně unavující,“ poznamenala Stejskalová, jež v úterý absolvovala s týmem čtyřhodinový let na Island. Tam ve čtvrtek Brňanky sehrají eurocupový duel s Haukarem.

Michaela Stejskalová
narozena: 4. dubna 1987 v Táboře
pozice: křídlo
současný klub: KP Brno
bývalé kluby: Valosun Brno, USK Praha, Imos Žabovřesky, Gran Canaria, Estudiantes Madrid, Enea Poznaň, Nantes Rezé, Pellacanestro Turín, Basket Esch
úspěchy: 4. místo na ME 2011, 7. místo na olympiádě v Londýně 2012

Je to pro vás tedy cestování hodně nepříjemné?
Vadí mi skrz zdravotní stav, trpím hodně v letadle, hlavně nohy bolí, musela jsem si vždycky píchat i injekce na lety na ředění krve a nedělá mi to dobře. Teď máme s KP v EuroCupu za sebou cesty do Francie a na Island, tak jsem se na to připravovala, ale musím to brát tak, jak to je. (usmívá se)

Sice jste si v Lucembursku ulevila od hodin v letadle a autobuse, ale jaká tam byla basketbalová úroveň?
Lucemburská liga má amatérský status a je asi nekvalitní, ale v každém týmu jsou dvě profesionálky a většinou hrají na stejných postech, takže pro mě se toho na hřišti moc nezměnilo. Proti mě všude hrály dvě Američanky, v našem družstvu jsme měly jen Evropanky, takže nebylo úplně jednoduché se prosadit.

V KP jste už odehrála dva eurocupové duely s francouzskými celky. Jak je hodnotíte?
V prvním zápase šlo o velký skok, protože ani v přípravě jsme neměly týmy, abychom si takový level vyzkoušely. A sice v české lize jsme všechno vyhrály, ale utkání taky nebyly nijak zvlášť kvalitní. Navíc osobně jsem odehrála dohromady i s přípravou jen pět utkání a potřebovaly jsme s týmem chvilku, abychom do toho zaběhly. Ovšem myslím, že teď už víme, jaký je to styl a že do toho musíme dát daleko víc.

Brněnský brankář Jiří Floder zaskočil za zraněného Martina Berkovce a proti třineckým fotbalistům si připsal první nulu v této sezoně.
Náskok sedmi bodů i nejlepší střelec. Zbrojovce ale scházejí vychytané nuly

Zatímco úvodní domácí zápas s Tarbes jste doma zaostaly o šest bodů, ve Francii s Villeneuve hned o čtyřicet. Velký rozdíl?
Byla to pro nás lekce. Hrála jsem ve Francii a vím, jak kvalitní týmy tam jsou. A zrovna Villeneuve je jeden z těch lepších týmů, v lize vyhrává dokonce i o třicet bodů, což taky o něčem vypovídá. Ve francouzské lize jsou většinou vyrovnané zápasy, i když hraje první s posledním. Villeneuve má letos hodně dobře našlápnuto, pro nás škoda poslední čtvrtiny, kdy jsme ztrácely asi jen dvacet bodů. Ta kvalita a rychlost je ale jinde a asi nám taky došly síly.

V tom duelu jste byla se šestnácti body nejvíc bodující hráčkou týmu. Jaké máte osobní ambice v EuroCupu?
Především se snažím zápas od zápasu pomoct holkám, ať už zkušenostmi nebo udržet je v klidu, ale že bych si dávala nějaké cíle, co se týče bodů? Ano, jsem tady braná jako tahounka týmu, ale beru to už ze širšího spektra.

V létě jste se vrátila do České republiky po šesti letech. Co vás k tomu motivovalo?
Hlavně rodina a manžel, protože poslední dva roky jsem žila kvůli covidu totálně v ústraní od všeho sociálního zázemí. Byla jsem pořád sama a můj život spočíval jen v tom, že jsem šla na halu a domů. Chtěla jsem být zase mezi svými a mít pohodu.

Působila jste i v jiných českých týmech. Bylo KP Brno jediná volba?
Měla jsem i jiné nabídky, ale pro mě osobně, když jsem chtěla zůstat v Česku, tak opravdu bylo Královo Pole jediná varianta.

V Králově Poli jste nyní po deseti letech. Jak se klub proměnil?
Hodně, ale někteří lidé tady zůstali, co se týče třeba na hale a ve vedení. Hlavně spousta lidí mě poznává a já je ze začátku moc ne, ale vždycky je to fajn, když mě vítají a mají radost, že jsem se vrátila domů. Holky jsou obměněné, jde o mladý tým, snažím se mu pomoct, předat nějaké zkušenosti a myslím, že to zatím funguje dobře.

Hokejisté Komety se radují z nečekaně vysoké výhry nad Mladou Boleslaví.
Rázná reakce Komety. Revanš proti Mladé Boleslavi řídil naštvaný Holík

Co vám dalo šest let v zahraničí?
Pro mě bylo vždycky Španělsko vysněná země, kde jsem si chtěla zkusit basket, což se povedlo hned při prvním angažmá a to byl důvod, že mě to nakoplo do dalších let a zjistila, že zahraničí je fajn. Motivovalo mě to a tým i spoluhráčky byly super, na první angažmá si nemůžu stěžovat, a proto jsem v tom pokračovala dál.

Říkáte Španělsko, ale konkrétně jste hrála na Kanárských ostrovech. Ideální destinace?
Pro mě je Gran Canaria nejhezčí místo na žití i do budoucna. Mám to hodně v hlavě a přemýšlím o tom, jde o můj sen, ale nevím, jak moc je zrealizovatelný. Na starý kolena by se mi tam líbilo. (smích) Pak jsem byla v klubu Madrid Estudiantes a to se mi úplně nezalíbilo, tak jsem zamířila do Polska.

Z něj jste přestoupila do Francii a pak Itálie, kde vás zastihl začátek koronavirová pandemie…
Z Itálie jsem šla do Lucemburska právě v době, kdy jsem nevěděla, jestli vůbec basket ještě hrát, protože v Itálii sezonu v půlce února přerušil covid a nebyla jsem si jistá, jestli najdu ještě motivaci.

Opravdu jste přemýšlela o konci kariéry?
Nenaplňovalo mě to, chystala jsem se na tréninky, zápasy a pak se nehrálo. Ani dodnes nevíme, jak to všechno bude dál, což je pro profesionální sportovce těžké, protože musíme být připravení za každé situace, takže tam jsem si hrála s myšlenkou co dál. Nakonec jsem si vybrala Lucembursko skrz cestování, kterého jsem byla plná po těch letech, tam jsme na zápasy jezdily dvacet minut autama, měla jsem jako profesionálka své, a holkám jsem dělala řidičku, nabrala jsem je a jely jsme. Lucembursko mi hrozně pomohlo, protože cestování je pro mě hrozně unavující.