Jak se smiřujete s tím, že už na dráze nevezmete kouli do ruky?

Myslela jsem, že to budu prožívat líp, ale je to špatné. Dolehlo na mě už jen to, když jsem přišla k dráhám a představila jsem si, že budu jen ta, která se postará o naše reprezentanty. Sevřel se mi žaludek a málem jsem to obrečela přímo na dráze.

Proč jste odmítla reprezentovat na domácím šampionátu a ujala se jen funkcionářské role?

Myslím, že už na to fyzicky nemám. I když herně ano, vyhrála jsem bodování celostátní ligy, ale jsou tam mladší a lepší. Chci odejít se ctí než se někde ztrapnit.

Ale na turnaji budou i starší kuželkáři…

U chlapů je to dál. Přijede Damir Fučkar, tomu je snad sedmapadesát. Pokud o sebe fyzicky dbají, mají šanci si zahrát i v takovém věku.

Jak se musí kuželkář na vrcholové úrovni udržovat v kondici?

Je to individuální, každé tělo si řekne jinak. Já jsem až tolik navíc neudělala. Když bylo mistrovství světa, chodila jsem trénovat třeba třikrát týdně místo dvakrát. Spíš jsem pilovala systémy, figury, abych byla jistější. Ale že bych někde každý den plavala, běhala… Jak jsem zrovna měla chuť a náladu, tak jsem udělala něco navíc.

Říká se, že pro kuželkáře je mnohem důležitější mentální trénink…

Mně pomáhalo, když jsem měla sluchátka na uších a pouštěla jsem si hudbu. Žádnou řežbu, spíš pohodičku. (smích) Šla jsem si klidně lehnout do parku do trávy a jen relaxovala. Němky tam lítaly s balonem a rozcvičovaly se. Já spíš pohoda a veget. Hlava je opravdu nejdůležitější. Nahnáno fyzicky mít můžete, ale pokud vám vypne na dráze hlava, nic s tím neuděláte. I když vás žene hlediště, jak nesepne hlava s rukou, je to špatné.

Vnímáte při závodu podporu publika?

Strašně mi pomáhala. Ale když přijela mamka, byla jsem nervóznější, trénovala mě odmalička. Všude jsem ji slyšela. Byla perfekcionistka, i při dobrém hodu viděla chyby. Mezi tisíci lidmi jsem její hlas vždycky zaslechla. (úsměv) Když tam byla, chtěla jsem udělat vše správně, ale to asi u rodiny chce každý. Publikum mě vždy nabudilo.

A pomohlo vám k sedmi titulům mistryně světa. Kterého z nich si vážíte nejvíc?

Úplně nejcennější je poslední z polské Poznaně z roku 2000 z kombinace. Sešly se mi opravdu herně všechny disciplíny družstva, dvojice i jednotlivci. Korunovala jsem to zlatou z kombinace i zlatou z jednotlivců.

Bylo v tehdejší éře složitější dosáhnout na medaili?

Je to stejné. Teď u děvčat vládne Slovinsko a Německo, tenkrát zářily Maďarky. Byly úžasné, všechny profesionálky. Dvacet let jsem hrála nejvyšší soutěž v Německu a v družstvu se potkala právě s jednou, se kterou jsem se honila na mezinárodním poli.

V čem vynikaly?

Říkala, že jakmile vyšla v devatenácti letech ze školy, neznala nic jiného než kuželky, tréninky, regeneraci. V Maďarsku hrály profesionálně. My to neznáme, jdeme do práce, do školy, potom jsou tu ti, kteří už mají rodiny. Věnujeme se kuželkám spíš ve volném čase. V tom měly plus.

Každý sport se v čase vyvíjí. Jak je to u kuželek?

Pořád se vymýšlejí atraktivnější kuželkářské disciplíny. Začal třeba sprint, tandemy, mixy, aby byly pro diváky zajímavější. Zažila jsem starou éru, která mi byla bližší. Nové disciplíny nejsou úplně o náhodě, ale můžete narazit třeba na Dánku, která se v životě netrefí, ale něco jí vyjde a vyřadí vás o stupeň horší hráč.

Kolik času vám nyní zabírá organizační role na domácím šampionátu?

Spolupráce vzešla po mistrovství v Maďarsku. Od srpna už jezdíme po schůzkách, po Vánocích už jsem byla v Rosicích nebo Brně každý týden.