Doktor Dolina přemýšlí mezi pacienty o projíždění zatáček

Snaží se totiž najít tu nejlepší a nejrychlejší cestu při projetí závodního kola. Dolina jezdí ve Vonka Racing Junior Teamu amatérská klání automobilových závodů na okruzích.

K netradiční zálibě se dostal díky profesionálnímu závodníkovi a majiteli stáje Janu Vonkovi. „Je to můj velký kamarád z dětství. Vyrůstali jsme spolu a jako malí kluci jsme si v Modřicích hrávali s autíčkama,“ vzpomíná.

Jejich přátelství v loňském roce přerostlo v nabídku, zda Dolina nechce s ostatními nadšenci závodit v amatérském automobilovém seriálu. Kývnul. A rozhodnutí nelituje. „Je to pro Honzu asi trochu těžké, když vidí nás nekňuby, jak řežeme zatáčky. Přesto se nám věnuje úplně božsky. Nechci to velikášsky oslavovat, ale jsme opravdu fajn parta,“ povídá.

Pro doktora je soupeření s ostatními relaxací a po zkušenostech z okruhů si už v běžném provozu dává větší pozor. „Člověk si na trati uvědomí, že není dobrý řidič,“ vysvětluje z vlastní zkušenosti. „Závody ze mě neudělaly pilota, spíš naopak. Jezdím teď bezpečněji než dřív,“ uvažuje.

Podobnou zkušenost by podle něj měl zažít každý. „Aby si na dráze musel odkroutit třeba dvě hodiny s někým, jako je Honza Vonka. Ten vám řekne, jak se chovat na silnici, kde má auto své limity. Ví, co si může řidič dovolit, a co už ne,“ říká.

Při závodění jsou totiž jezdci ve větším bezpečí než při jízdě v běžném provozu. „Tak to vidím z pozice doktora. Všichni se na okruhu vyřádí, protože tam vám měří rychlost jen v boxech,“ usmívá se. „Důležité je, že my všichni šílenci, jak my říkáme, jedeme stejným směrem. To ale na dálnicích neplatí,“ konstatuje.

Soupeření mezi amatéry, to není jen sednout si do auta a rozjet se. Jezdci jsou po hodinové jízdě promočení a propocení, přesto ale šťastní. „Dodnes si pamatuju pocit, když jsem se dozvěděl, že budu poprvé startovat. Bylo to asi jako když jsem od táty poprvé dostal klíčky, že budu řídit,“ vysvětluje Dolina.

Rodina si už na jeho koníček zvykla. „Jen manželka nerada chodí na závody, protože jako kožní lékařka má hrůzu z popálenin. Ale toleruje moji zálibu. Jenom si o mně myslí svoje. Asi že jsem šílenec,“ směje se.

V práci se zase myšlenkami o motorismu dobíjí. „Závody mám v hlavě, vždycky k nim utíkám při přestávkách mezi pacienty. Vybaví se mi pár zatáček a jak jsem je projížděl,“ říká.

Léčení, nebo závodění, čemu by dal Dolina přednost? „Naštěstí se ještě nikdy nestalo, že mi práce a záliba kolidovaly. Doufám, že to nebude ani v budoucnu, protože by to byl těžký střet zájmů,“ vtipkuje. „Vždycky se dají obě věci rozumně skloubit. Je to jen otázka priorit. Třeba na konferencích se většinou nic nového nedozvím, kdežto závody jsou vždy o překvapení. Kdybych si sáhnul do svědomí, asi bych dal před bílým pláštěm přednost nehořlavé kombinéze,“ uvažuje.

Záliba spolkne i několik víkendů, dnů dovolené, a hlavně také peněz. Náklady na jednu jízdu se pohybují okolo pětadvaceti tisíc korun. „Každý metr je zaplacený zlatem. Nejde jen o startovné, ale také o údržbu závodního auta,“ vysvětluje.

Dolina investovaných peněz nelituje. „To, co se člověk naučí, využije i normálně na silnici. Máte potom větší respekt k vlastním schopnostem, uvědomíte si, kde jsou vaše limity. Doporučil bych každému minimálně jednou ročně zajít na okruh a vyzkoušet si jízdu v silném autě. Tam pochopíte, že řídit ho není jenom tak. Bezpečnosti to může jen pomoct,“ myslí si.