Zdálo se, že bronzový scénář měl napsat symbolickou tečku za vaší kariérou. Jak moc si ho ceníte?

Je jako poslední část skládanky. Odcházela jsem do Francie, když jsem získala stříbro, teď vše uzavírám bronzem. Je nejčerstvější, takže nejintenzivnější. Po návratu domů to pro mě byly dva docela složité roky, beru medaili jako zadostiučinění. Kariéru jsem vlastně začínala vítězstvím na mistrovství Evropy juniorek, ale už je to strašně dávno. Ve Francii jsem byla vždy druhá v poháru nebo čtvrtá v lize, v evropských pohárech jsme nikdy nedokráčeli na úplný vrchol. Mám asi pět medailí, té poslední si vážím nejvíc, je nejvíc odpracovaná.

Jaký nejsilnější zážitek z posledního play-off si odnášíte?

Je to těžké vybrat, z celého play-off jsou asi dva. Třetí zápas proti Olympu, který jsme doma vyhrály, potom jsme si věřily, že čtvrtfinále dotáhneme k postupu. Potom třetí a rozhodující zápas v Ostravě. Panovalo před ním takové ticho před bouří. To se nedá naučit, všichni byli koncentrovaní, bylo na všech vidět, jak jsou srovnaní sami se sebou. Nebyly vůbec pochybnosti, že můžeme prohrát. Když jsme vyhrály, spadlo to z nás. Oslavy už jsou jen třešnička na dortu, druhý den jsme se potkaly po pár hodinách spánku na obědě. Přišla pohoda, byly jsme poslední den pohromadě, pak se všechny hráčky rozjely na reprezentace a je pravděpodobné, že už se v této sestavě nikdy nesejdeme. Užívaly jsme si jedna druhé a toho, čeho jsme dosáhly. Tyhle momenty už se opakovat nebudou.

Co vás vedlo k tomu, že jste konec kariéry ohlásila ještě před play-off?

Konec si jen tak nevycucáte z prstu, vyplynul ze situace. Nevěděla jsem, co pro mě klub přichystal. (rozlučka v zápase s Fénixem Brno – pozn. red.) Hrály jsme poslední zápas nadstavbové části doma, v play-off nikdo nevěděl, jak budeme pokračovat. Bylo nepředstavitelné něco takového uspořádat v play-off, kde to mohlo někoho rozhodit. Ani nevíte, který zápas je poslední, takže je logické, že se kariéra uzavřela základní částí.

Kdy jste se rozhodla?

Začala jsem o konci uvažovat někdy po Vánocích, seděli jsme s trenérem a dal mi nabídku postu, který budu zastávat. Nabralo to konkrétnější obrysy. Skončit a nic nedělat, to si dovedu představit dva tři měsíce. Užila bych si svobodu, ale neumím se jen tak plácat od ničeho k ničemu. Věděla jsem, že u volejbalu chci zůstat, budu v Brně třetí rok, znám prostředí a můžu zužitkovat, co mám za sebou. Usnadnilo mi to rozhodování, dostala jsem novou motivaci.

Naplnila jste ve sportovní kariéře všechny své ambice?

Vytěžila jsem z volejbalu maximum. Nelituju ničeho, čeho jsem se kvůli němu musela vzdát. Jsou věci, které si lidé neuvědomují. Je tam moc odříkání, nemáte víkendy, při studiu jdete ze školy na trénink, sociální život není, nejde jít na pivo. Do toho se obětují rodiče, rodinný režim se točí kolem sportu. Navíc ho i financují, otočí se to jen v případě, když je dítě šikovné a začne sportem vydělávat. Jsem opravdu vděčná za tohle všechno. Možná jsem si mohla vyzkoušet i něco jiného, jít z Francie ještě někam jinam, ale nejsem člověk, který má rád velké změny, proto jsem zůstala celou dobu a udělala si tam zázemí a přátele.

Pokud pomineme volejbal, čemu vás Francie naučila?

Trpělivosti a nadhledu. Je to jeden takový podivně uspořádaný bordel. (smích) Jsem hrozný perfekcionista. Francouzi dojdou ke stejnému cíli jako já, ale podivným a neupraveným způsobem. Všechno trvá šíleně dlouho, my věc řešíme, dokud nedojdeme k cíli, oni ji nechají plynout. Jsou nesystematičtí, to mě v začátku hrozně znervózňovalo. Naučila mě samozřejmě jazyk. I kdyby hráčky měly jít někam na rok na zkušenou, vyplatí se to kvůli jazyku a rozhledu. Na konci jsou to samé pozitivní věci.

Zvažovala jste, že ve Francii zůstanete natrvalo?

Původní plán takový byl, chtěla jsem žít v Paříži, měla jsem i francouzského přítele, předloni jsem se ale kvůli rodinným problémům vracela domů. Přes to nejel vlak. Třeba se tam někdy vrátím, nevím, co mi život přinese, kontakty tam mám, ale teď jsem zpátky v Čechách.

Co vám na volejbalovém životě nebude chybět?

(Smích) Starší hráči nemají rádi, když je někdo buzeruje a kibicuje. Už mají nadhled nad některými věcmi. Nebude mi chybět každodenní rozebírání volejbalu, poraženecké nálady, když má člověk za povinnost být smutný a tři dny porážku řešit. I tenhle rok byla v sezoně spousta momentů, kdy jsme prohrály, a přišlo typické negativní české mínění, ještě k tomu nepřejícné. Začali se nám vysmívat, nebo měli rychlé závěry, že je to jasné, protože máme špatné hráčky. Nebude mi scházet ta bublina, kde je člověk zavřený v jednom prostředí a má povinnost v něm být 24 hodin denně. Naučila jsem se až s věkem volejbal vypnout.

Přemýšlela jste někdy i o trénování, ať už na kterékoliv úrovni?

Nejsem feministka, ale některé role jsou mužské a jiné ženské. Zažila jsem dvě trenérky a těm se moc nevedlo. Na to musí mít člověk charakter. Myslím, že ženské líp a raději poslouchají chlapy. Jediná trenérka, co to zvládá až nadstandardně, je u basketbalistek USK Praha (Natália Hejková – pozn. red.). Potkala jsem ji v Brně v hale a stoupla jsem do latě, aniž bych byla její hráčka. Stačil pohled. V létě jezdím na volejbalové kempy, jsou tam prckové, ty jsem ze záliby schopná trénovat a navíc za týden vyčerpám veškerý repertoár svých cvičení i nervy. (smích) Nemám na trénování ani vzdělání, myslím, že bez něj to dělat nejde, je to dlouhodobá koncepční práce, s kterou nemám zkušenosti. Navíc jsem zvyklá hrát celý život na nejvyšší úrovni, takže pracuji s hráčkami, které vše zvládají, a zaobíráme se spíš taktikou, nic už se technicky neučíme. Ženu trenérku v sobě nevidím, management mi je bližší.

Pocházíte z Prahy. Proč jste se nevrátila zpět?

V Brně je levněji. (smích) Dělám si legraci. V Praze ženský volejbal kromě Olympu neexistuje. Slavia zkrachovala, Střešovice jsou v první lize jako studentské družstvo, takže zbývá jen Morava. Po roce a půl v Brně jsem zvyklá, mám tady kontakty, znám klub, lidi v něm, je to logická linka. Vzdálenost Brno - Praha je hodina a půl, neomezuje mě to. Hrály jsme v Brně před třinácti lety se Slavií finále, město se hrozně posunulo, líbí se mi, hýbe se to tady. Mám tu už svoje místa, vím, kam můžu zajít a kam ne. Vždycky si tady odpočnu od Prahy. (úsměv)

Jaká místa jste si oblíbila?

Jsem nadšená z vašeho Jakubáku, kde se nelegálně sedí s pitím na chodníku. (smích) Baví mě přehrada a všechno kolem, byla jsem už poprvé na parníku a v zimě jsem tam i bruslila. Všechno je tady blízko. Přes léto je ve městě krásně, člověk může být pořád někde venku.

A narážky na Pražačku v Brně ještě slýcháte?

Ale jo, to mi říkají lidé, kteří se chtějí seznámit a neví, jak na to. (smích) Většinou si dělají srandu z nějakého přízvuku, který já ale nemám, mluvím normální češtinou. Vy tady máte taky hantec. To je asi jediné, co v souvislosti s Prahou slyším.

Čím vyplníte čas, který vám zabíraly volejbalové povinnosti?

Těším se, že budu moct zase cestovat. Cestování je ve volejbale hodně, ale je povinné, nic z něj nemáte, akorát únavu. Ráda se seberu na prodloužený víkend a odletím, změním prostředí. Chci se sebevzdělávat, k tomu cestování patří. Nevadí mi práce, ale chci ji vyvážit tím, že si dopřeju na tři dny odjet, což mi jako profesionálnímu sportovci nehrozilo.

Jaké máte vize ve své nové roli marketingové manažerky?

Prvotní úkol bude zpropagovat klub, zisk bronzu tomu může pomoct. Kromě Prostějova je v celém volejbale problém, že kluby mají přísun peněz z veřejného sektoru, nejtěžší práce je sehnat prostředky ze soukromého sektoru. Je to hrozně těžké i pro sporty, které jsou populárnější než volejbal. Musíme teď využít úspěchu, navázat na něj. Vystřelit nahoru a příští rok se nedostat přes čtvrtfinále, to by byl problém.

Věříte si na novou úlohu v klubu?

Věřím, že mi práce bude sedět. Mám k ní respekt, jdu do něčeho nového. Tuto pozici budu dělat jako první v klubu, takže si můžu dovolit komfort občas padnout na pusu. Uvidím, co bude fungovat, kdo mi vyjde vstříc, jak moc mi budou k dispozici kontakty, které mám. Řada lidí mi přes sezonu slibovala určité věci, teď uvidím, jak moc je to pravda. Nebude to o mluvení, ale konání. Věřím, že se v práci realizuju. Líbilo se mi, jak nám v play-off pomáhali v propagaci ostatní sportovci z Brna. Sporty tady drží při sobě, takovou cestou potřebujeme jít, navzájem si pomáhat. Když jsou problémy, sport a kultura na to doplácejí jako první.