Kdy jste naposledy závodil na velodromu?

Asi na Šestidenních v Berlíně v lednu, to byl můj poslední závod. Po pěti měsících si zase dám závodní kombinézu a číslo.

Už na vás doléhají nostalgické pocity?

Určitě. Myslím si, že to bude emotivní. Nechal jsem si dělat dvě videa, jedno bylo emotivnější, budeme tam mít velkou obrazovku, kde by měl běžet sestřih nejúspěšnějších závodů. Nechal jsem vyrobit maketu Babsona, kterou chceme dát na velodrom jako takový odkaz na historii, která je spojená se mnou a velodromem, protože jsem na něm začínal před dvaadvaceti lety, když jsem tam poprvé přišel. Je to sice starý velodrom a furt na něho nadáváme, ale vychoval veškeré legendy dráhové cyklistiky z Moravy. Jiří Daler na něm začínal, Svaťa Buchta taky, já tam začínal. Je to první velas, který jsme my Moraváci viděli v životě. Říkal jsem si, že bude příznačné končit tam.

Dráhový cyklista brněnské Dukly Martin Čechman na mistrovství Evropy ve švýcarském Grenchenu.
Dráhař Čechman vystoupil z Bábkova stínu, byl pátý na Evropě v keirinu

Ale kolo do sklepa nadobro neodložíte…

Bude to rozloučení s kariérou, ale je hrozně důležité zmínit, že cyklistika je můj život, vždycky byl a nemůžu přestat, to nejde. Pořád jezdím na kole nebo jsem v posilovně, na trenažéru, bez toho si neumím život představit. Bude to ohlédnutí za reprezentační kariérou, z cyklistiky úplně neodejdu. Domluvil jsem se s trenéry, že bych rád absolvoval i tréninky na dráze, nebo to vzal občas za ně, když bude hlavní skupina pryč a někteří kluci tu zůstanou. Pořád budu v Akademii dráhové cyklistiky, kterou vede teď víc Robin Wagner, takže se dá říct, že neodejdu z cyklistiky nikdy. Mám dráhovku a dokonce přemýšlím, že si koupím lepší.

Závodní adrenalin vám chybí, že?

Trochu mi chybí závodění, na sprinterské prémii při L’Etape by Tour de France jsem se do toho zase vrátil, jel jsem namotivovaný, zaspurtoval jsem a připadal si jako na závodě. Asi se od toho úplně neodtrhnu. U cyklistiky zůstávám, takže jsme se domluvili s Pecou (trenér Petr Klimeš – pozn. red.), že budu startovat minimálně na mistráku republiky v týmovém sprintu, který je doma. Dukla mi vyšla velice vstříc a chci jí veřejně poděkovat, že jsem dostal prostor na přechodný rok, kdy se etabluji v profesním byznysovém světě. Co kdyby to náhodou neklaplo, což člověk nikdy neví, i když jsem vyhrál výběrko, druhý den to může bez vyzvání vše skončit.

Jste pořád člen brněnské Dukly.

Dobíhá mi smlouva s Duklou, kterou pořád reprezentuji. Oficiálně jsem se domluvil i s Pavlem Bencem (ředitel ASC Dukla – pozn. red.), že se rozloučím v říjnu na předávání cen sportovcům Dukly, tím bych nadobro odešel do byznysového světa. Duklu mám kousíček z domova, strávil jsem tam celý sportovní život a věřím, že budeme spolupracovat dál.

Máte v plánu i exhibiční závody?

Už jsem domluvený s pořadatelem ve Francii na exhibiční závody, které zakládal Francois Pervis, jel bych tam v záři, proto se udržuji. Doufám, že klapnou jedny dvoje Šestidenní, furt mě to na dráze strašně baví. Otevřeně řeknu, že jsem závislý na tom si gumovat držku. (smích) Nnemůžu bez toho být. Snažím se do každého dne dát aspoň hodinu, hodinu a půl tréninku, který je intenzivní. Hodně jsem ho zefektivnil, s klukama jsme trénovali v posilovně klidně dvě a půl hodiny, teď nestíhám, musím posilku stihnout za hodinu a čtvrt, takže odcházím úplně vyřízený. Každý den se udržuji.

Pořád trénujete a do toho i pracujete, to si vás rodina moc neužije.

Doma nejsou moc spokojení, protože si mysleli, že když skončím s cyklistikou, budu furt s nimi. Aspoň máme víkendy, když nejsme zrovna na L’Etape a nevezmu je s sebou. Je to složitější, ale úplně to bez sportu nejde. Možná kdybych odcházel vyhořelý, naštvaný na něco, tak to člověk utne, ale nemyslím, že je to nejlepší varianta. Odcházím víceméně dobrovolně, tak jsme se dohodli, takže cyklistiku nejde úplně odstřihnout. Ani to nechci.

Přibližte vaši současnou pracovní náplň?

Mířil jsem vysoko a dozvěděl jsem se o jednom výběrku za končícího ředitele výrobní firmy. Není to můj obor, jsem původně stavař, plus mám vystudovaný sportovní management, zatímco tohle je docela technický obor. Hledali ředitele nebo manažera společnosti po chlapovi, který ji založil. Vlastní ji velká francouzská skupina a je to tradiční firma, která vyrábí dopravní značky a zařízení. Firma je pořád na silnici, v provozu. Nakonec jsem do toho skočil a myslím, že mi hodně pomáhá, že nemám čas přemýšlet, rekapitulovat kariéru a litovat, že končím, protože jsem od rána do večera zapřáhnutý. Snažím se naučit nové věci v oboru, byť nejsem na technické pozici, ale musím tomu rozumět, to mě nějak vytěžuje.

Vědí v práci, kdo je Tomáš Bábek?

Trochu mi pomáhá jméno, které někam třeba otevírá dveře, na druhou stranu trochu škodí, protože si řeknou, že jsem blbý sportovec. Pozici nemám úplně jednoduchou, navíc je to hodně tvrdý obor. Není to stavařina, byť je to její okrajová část, ale poměry jsou tam dost podobné, takže tvrdé konkurenční prostředí. Nějak jsem si na to zvykl.

Ostré lokty jste používal i v keirinu…

To tady člověk úplně nemůže, aby si nenaštval spoustu lidí proti sobě, je to i hodně velká diplomacie. Jsem rád, že to je velká výzva, díky tomu nemusím hrát na automatech nebo chlastat a nahrazovat si jinak, co mi dával ten sport. Nevěděl jsem úplně, kdy skončím, ovšem připravoval jsem se tři čtyři roky, že ten přechod může být dost tvrdý. Člověk může narazit a dopadnout hodně špatně, takže jsem rovnou radši přeřadil na vyšší rychlost jinde…

Čím jste zaujal při výběrovém řízení?

Byli tam zkušenější borci, ale myslím si, že francouzský vlastník viděl velkou výhodu v tom, že jsem bez historického oborového zatížení a může si mě trochu přetvářet, i když je tam docela velká míra autonomie. Spousta lidí je v tom oboru hrozně dlouho a nemá rádo změny, s tím se taky trochu potýkám, protože pro ně prezentuji změnu.

Co je důležité pro sportovce, aby zvládl po kariéře přechod do běžného života?

Duální kariéra je hodně velké téma, řešíme ho i s olympijským výborem, aby se sportovci připravili na to, že konec může přijít ze dne na den, když se stane nějaký úraz, zranění, přestanou podávat výkonnost, což je normální. Je důležité, aby mohli na pracovním trhu něco nabídnout, protože drtivá většina sportovců se nepřipravuje a na trhu nemá vůbec co nabídnout. Pak je to těžký náraz. Vždycky jsem byl aktivní i mimo sport, neseděl jsem na zadku.

Co pomohlo vám?

Pomáhá mi mentální nastavení. S tím se taky trochu potýkám, ne každý je zvyklý strašně makat a když má najednou začít, přijde mu to jako něco navíc, nadstandardního a neobvyklého. Vzhledem k tomu, že to mám ze sportu takhle nastavené, přijde mi úplně normální se každý den v uvozovkách sedřít z kůže. Je pro mě normální takhle makat, na druhou stranu asi to ze mě vyzařuje a někteří lidé se bojí, že to beru jako standard, každý není tak nastavený. Myslím, že většinou sportovci mají tuhle úchylku. Jsem nervózní, kdybych ten den hodně nedělal.

Někomu se po kariéře už nechce tak dřít…

To je pravda, ale to u mě ještě nenastalo.

Dráhový cyklista Tomáš Bábek z Dukly Brno.
Dráhař Bábek končí kariéru. Každý šampion musí umět odejít. Můj čas nastal, říká

Na vzdělání při kariéře dbá právě brněnská Dukla.

Maturita nebo minimálně učňák je minimum, v Dukle Brno k tomu mají sportovci prostor, pak je na nich, zda půjdou dál, nebo ne, už je nemůže nikdo nutit, aby šli na výšku nebo třeba na jazykovou školu. Dukla požaduje víceméně základ, což jim pomáhá, kdyby naneštěstí zničehonic skončili…

Co říkáte na vaše následovníky na dráze, kteří bojují o olympiádu v Paříži, která bude příští rok?

Je to tvrdý boj, sleduji je a obdivuji, zvlášť když vyhlídky na nový velodrom nejsou nejlepší. Furt nacházejí motivaci, i když se špička hodně rozšířila. Nemají to jednoduché a na dálku jim fandím, doufám, že si zase něco s nimi zakomentuji, když se zadaří. Přichází hodně dobré výsledky i u holek, Verča Jaborníková byla čtvrtá na svěťáku v keirinu, což je vynikající. Vidím, jak hrozně těžké to mají, na druhou stranu mám obrovskou radost z úspěchu, když jsem viděl, jak Veronika zabojovala, byť byla o kousek čtvrtá a čtvrtá místa znám dobře. Myslím, že i ona měla radost. Vidím velký potenciál v mladých. Jediné, co vnímám jako velkou překážku, je právě sportoviště. Řeší to tím, že dojíždějí, kde to jde, ale ve Slovinsku spadla střecha, aspoň v Polsku se navázaly nějaké vztahy nebo do Bulharska se možná pojede.

Řekl o konci Tomáše Bábka:
Když jsme spolu začínali, byl Tomáš v obležení talentovanějších lidí. Nikdy bych neřekl, že tady jednou budeme sedět a loučit se s borcem, kterého zná celá republika. Co pro nás jeho konec znamená? Řeknu to blbě, ale půjdeme dál. Tomáš tady však zanechal stopu, že to jde, byl první, který nám ukázal že jde útočit na všechny, že se dá jet do Japonska vydělat peníze, že se dá přistupovat k cyklistice jinak, vystudovat u toho vysokou školu a nikoho tím neobtěžovat. Když musel vynechat trénink, šel pak trénovat sám, nic neošidil. Když jsem nastoupil, vždy jsem si přál mít tady někoho, na koho mladí můžou vzhlížet, Tomáš to na 99,9 procent splnil, protože sto procent neexistuje. Zanechal tady stopu a Bábek Duklu nikdy neopustí, myslím tím jeho duch. Měli jsme spolu spoustu přestřelek, což k tomu patří, ale jeho kariéra se nepřibrzdila, naopak je to člověk, kterému když šlápneš na patu, chce ti dokázat, že se mýlíš, což mám nejradši ze všeho. Kolem něho byli v podstatě talentovanější závodníci, kteří to nikam nedotáhli. Začínal s Denisem Špičkou nebo Adamem Ptáčníkem, z té brněnské generace málokdo odešel bez suvenýru v podobě medailí z juniorských mistrovství světa nebo Evropy, lidi kolem něj zacinkali, ale skončili v momentě, kdy jim to stačilo. Teď to končí, uteklo to jako voda, ale věřím, že bábkovský duch pojede dál a Tomáše se jen tak lehce nezbavíme. Když skončí Jágr, taky se bude mluvit o jeho dlouhověkosti, cílevědomosti, morálce. Tohle bude stejné u nás, jen v malém. Republika samozřejmě zapomene, ale nám to stačí.
Svatopluk Buchta, vedoucí trenér Dukly Brno